malá divadelní hra

 

O  Duši  Poutnici

 

 

sepsaná za pomoci mladých duší

 s drogami zápasících

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

       (Hra se zpěvy o putování nešťastné  duše za pravdou a štěstím a to po světech rozličných, z nichž každý k sobě lákati ji bude a právě svou pravdu a své štěstí nebohé duši nabízeti).

 

 

 

       O duši poutnici

                    (hra se zpěvy)

 

Postavy: Duše (poutnice po různých světech)

                Někdo (takový pohádkový dědeček)

                1. obyvatel moderní doby

                2. obyvatel moderní doby

                3. obyvatel moderní doby

                chór ostatních obyvatel moderní doby

                Televize

                Stará doba

                chór ostatních obyvatel staré doby

                1. drogový dealer

                2. drogový filosof

                chór feťáků

                Hledač

                chór hledačů

Obraz prvý - pět visatců

 

Scéna jest zahalena. Za zahalením je připraveno pět visících postav. Postava s mobilem, postava s pytlem peněz, postava s televizí místo hlavy, postava znázorňující putující duši(dále jen Duše) a Drogana (vyhlížející podobně jako figurína smrtky na jaře v řeku mládeží vhazované).

Náhle jsou postavy odhaleny (divácký šok) a zazní:

 

    PÍSEŇ I.

 

A vzduch se kazí pořád víc my dejcháme ho z plných plic

a někdo z nás to třeba vydrží.

Ten napíše pak dějiny, jenže ne pro nás, ani pro jiný,

že člověk moh tu být, jen kdyby uměl žít.

A žádný „nalej“, tím se to nevyřeší,

to jenom malej človíček zase zhřeší.

/:Zůstane tupě koukat před sebe

prázdně a taky trochu znaveně

pak přijde Zubatá a on zapomněl

cestu do nebe.:/

 

A vojna hrozí národům sotva se zapne vysílání

a je pořád míň sousedů, co usmívaj se na potkání

a malejch dětí přibejvá, který se nikdy nenarodí

a Češi kradou, kšeftujou, hlavně kde co se komu hodí.

                                 A mě už tohle říkání nebaví

to radši sednu chvíli, kouknu se do hlavy

/: a potom taky do srdce

a potom taky na ruce

pak na kus modrý oblohy,

pak se vyškrábu na nohy:/

 

 

(Přichází Někdo, postaví se před Duši a praví:)

 

Někdo: Ahoj, co tu děláš?

 

Duše: (ukáže hlavou k Droganě) To se zeptej jí.

 

Někdo: A jak jsi se k ní dostala?

 

Duše: (ukáže hlavouk  postavám na druhé straně) To se zeptej těhle. Copak se s nima dá žít?  Tak jsem šla k ní.

 

Někdo: (ukáže k Droganě) A s ní se dá žít?

 

Duše: S ní? S ní se dá aspoň užít. Někdy. Jenomže je to už stejně o ničem. Čekala jsem

           něco jinýho. Něco napřed slibovala a je to úplně jinak.

 

Někdo: A to jsi pořád u ní?

 

Duše: A ke komu mám asi jít, k nim? (ukáže k postavám). To bych tu stejně byla za chvíli zpátky.

 

Někdo: Takže je to blbý.

 

Duše: Jo, takže je to blbý.

 

Někdo: A co když to ještě není úplně blbý. Co když je možný jít ještě někam jinam? Kde to není ani takový (ukáže k Droganě) ani takový (ukáže k postavám). Kde je to takový lidský.

 

Duše: To bych teda šla hned. Jenže stejně nevím kudy a kam.

 

Někdo: Když se trochu zasnažíš, tak bych ti mohl třeba pomoct. Aby ses mohla podívat po

             různejch světech a zapřemejšlet. Něco si projít. A pak sama uvidíš, kde nakonec   

             zůstaneš.

 

Duše:  To by mě teda zajímalo.

 

Někdo: (vyfouká před do vzduchu veliký ovál - jako neviditelné dveře) Tak to zkus!

 

Duše: (projde „dveřmi“ a odchází ze scény)

 

 

 

(konec prvého obrazu)

 

 

 

 

 

 

 

PÍSEŇ II.

 

                               /:Samá voda, samá voda, přihořívá!:/

Z plamenů plameny do rukou kameny ,

zasypat prameny, zasypat prameny

Pravdo! Odkud se dereš na svět ven?

Z plamenů ... Světlo ... ven!

Z plamenů ... Lásko ... ven!

 

Pravda má oči a pravda má ruce

a pravda má pusu a pravda má srdce

Světlo ... srdce

Láska ... srdce.

                                První pád: Kdo co - já a lidi.

Druhý pád: já bez koho bez čeho - bez lidí.

Třetí pád: já ke komu k čemu - k lidem.

Čtvrtý pád: Já na koho na co - na lidi.

Pátým pádem voláme: Lidi!

Šestý pád: Já o kom o čem - o lidech.

Sedmý pád: Já s kým s čím?

 

Z plamenů plameny do rukou kameny

zasypat prameny, zasypat prameny , Pravdo!

Z plamenů ... Světlo!

Z plamenů ... Lásko!

 

/:Samá voda, samá voda, přihořívá!:/

Z plamenů plameny do rukou kameny?

Do rukou kameny, zasypat prameny?

Zasypat prameny?

 

 

Obraz druhý - moderní doba:

 

Na scéně jsou symboly dneška (panelák, diskoklub jménem Fetanec , obchodní dům Šup-schop, dálnice,  bar...) Porůznu zde sedí obyvatelé tohoto světa (chór). Všichni (zády k divákům) odříkávají:

 

 

CHVALOZPĚV MODERNÍ DOBĚ:

                                                  

                                                    Šťastná dobo, chválíme tě

       teď je naše příležitost

       teď se všichni prosadíme

       teď budeme mít všeho dost

 

       Jen si pozor dát musíme

       ať nás jinej nepodrazí

       radši ho dřív podrazíme

       tak to chodí, lidé drazí.

 

       Tvař se drze, nebo mravně,

       přesně podle situace,

       ať ti všechno projde hlavně

       pěkně potichu a hladce.

 

       za vzrušení, za pohodlí

       za to nám ty nervy stojí,

       lepší cíl jsme nepoznali,

       nic lepšího tady není.

 

      Nežli ti smrt zavře oči

      musíš něco užít, přeci

      ať se doba rychle točí

      zapomeň na jiný věci.

      Juch, juch, juch!

 

V  kleci se ozve kanár.

 

Obyvatel 1.: Hoď mu nějaký granule.

 

Obyvatel 2.: (vezme krabičku a vysype do klece) Už je to prázdný. Abysme zas

                     kupovali nový.

 

Obyvatel 1.:Příště si pořídíme Tamagoči. Tam zmáčkneš knoflík, a je nakrmíno.

 

Obyvatel 3.:A když pojde, tak ho nastartuješ znova.

 

Přichází Duše. Jeden z obyvatel (s televizí místo hlavy) se jí jako jejich mluvčí hned ujme:

 

TV: Vítej, dušičko moje, myslím, že se vracíš domů do svého světa. To je dobře. Zase se ti tady bude líbit. Uvidíš !

 

Duše: Mýlíš se, milá Televize. Já jsem se sem přišla jenom podívat. A o tom co tu uvidim,

           budu asi trochu přemejšlet.

TV:    Ale dítě nešťastný, přece by ses tolik nenamáhala. Výhodou našeho světa je právě to, že u nás člověk vůbec přemejšlet nemusí. Víš kolik lidí je právě kvůli tomu tak šťastných? Jen se podívej. Všechno je na knoflíky. Všechno je už předem připravené a předem zabalené. Všechno je už kolem tebe a za tebe zařízené. A za všechny přemýšlím já. Civilizace. Přemýšlím za všechny v televizi, v novinách, v parlamentu, na úřadech. Není to úplně nové, skvělé a báječné?

 

Duše: Spíš je mi z toho nanic. To bych se cítila jako loutka a ne jako člověk.

 

TV: Ale to se mýlíš, mé dítě. Naopak, právě proto, že je člověk dnes tak zorganizován a zabezpečen, může v klidu rozvíjet svou osobnost, svůj talent, všechny svoje schopnosti. Jen se podívej, kolik lidí tak krásně brzy zbohatlo, udělalo kariéru, vozí se v bourácích a bydlí v krásnýjch barácích. A to všechno jen díky své vlastní osobní šikovnosti.

 

Duše: Ale zdá se mi, že úplně všichni lidi tu nejsou tak šťastní.

 

TV: Protože jsou hloupí a neschopní.

 

Duše: Nebo možná moc poctiví.

 

TV: To je totéž, dušičko moje. Kdo je poctivý, ten je vlastně neschopný a hloupý. Kdo má dobré srdce, nebo nějakou jinou vývojovou vadu, ten je slabý na tuhle dobu a nemůže obstát. To je přece normální. Tak jako v přírodě, víš? Přirozený výběr, jako mezi zvířaty. Zákon silnějšího, který vede ke zdokonalování lidského druhu.

 

Duše: Já si ale myslím, že člověk je přece něco víc, než zvíře. Že se právě tím od zvířat lišíme, že kdo má rád ty druhý a a věří jim a pomáhá jim, že ho budou mít taky rádi pomáhat mu v životě. Čau! (Odchází)

 

TV: (Volá za duší) Ale počkej, dušičko, jestli se ti líbí tohle, tak u nás taky můžeš najít  

                                nějaké podivínské spolky, kde můžeš někde v ústraní svobodně hlásat a

                                pěstovat tyhlety svoje ideály ...!

 

(konec druhého obrazu)

 

 

PÍSEŇ III.

 

Potkávám v ulicích desítky lidských stínů

zběsile pádících za skvělým cílem svým

vyzískat slunce půl a skoupit mlhovinu

vyšplhat na vrchol, kam ještě nevidím.

 

Cize se míjejí a procházejí sebou

se zrakem zpomalujícím věžní hodiny

v uších maj reklamy a jejich oči zebou

když jimi hltají Burzovní noviny.

 

Na úvěr bohatnou a na dluh z toho žijí

v noci se hroutí, krčí záda u cifer,

jiní zas kradou, lžou, podvádějí a pijí

a jejich manažerem je sám Lucifer.

 

                           Potkávám v ulicích desítky lidských stínů

ženou se po dráze a dohánějí spaní

jen občas poleví, vzpomenou na rodinu,

kterou už dávno možná odepsali z daní.

 

 

 

Obraz třetí - starý dobrý svět.

 

Na scéně jsou symboly idylické minulosti (chaloupka, chlívek, dřevěný plot, západ slunce ...) Obyvatelé - chór (zády k divákům) odříkávají prosbu:

                                                    

 

 

KE  STARÝM  DOBÁM:

 

                                                    Staré doby, vzýváme vás

     vraťte se nám zas,

     vraťte poklid, vraťte lidskost

     vraťte dobrý čas.

 

     Všichni kolem zbláznili se,

     mají málo času,

     na lásku a na přátelství

     na ticho a krásu.

 

     Ať můžem být zase spolu,

     s čistou přírodou a nebem

     kolem velikého stolu

     sedat vedle sebe

 

    Jako kdysi, když si lidé

    více rozuměli

    ať i dneska najdem místo,

    kde bysme žít chtěli.

    Ach, ach, ach.

 

V kleci zazpívá kanárek. Jeden obyvatel mu přinese zrní na dřevěném podnosu, vyndá ho z klece, pohladí, pak ho dá do klece i se zrním.

Jiný obyvatel staré doby (Stará doba) přivítá přicházející Duši:

 

Stará doba: Vítej, čistá duše, pojď žít tady s námi! Čím nás bude víc, tím se

                     budeme cítit lépe!

 

Duše: A jak tady žijete?

 

Stará doba: Tak pomalu, beze spěchu. Je to trochu dřina, ale stojí to za to. Prostě se

                     snažíme žít tak postaru.

Duše: A jaká dřina?

 

Stará doba: No, to víš. Člověk si musí trochu přivstat aby stihnul

                     nakrmit dobytek a vyhnat ovce před svítáním.

 

Duše: A v kolik vstáváte?

 

Stará doba: No, Většinou tak kolem čtvrtý, pátý hodiny ráno.

 

Duše: Brr! To by mě nevzbudili ani ránou z děla. A nebo bych byla celej den jak praštěná. A co ještě pak děláte?

 

Stará doba: No, potom se podíváme na východ slunce. To je nádhera!

 

Duše: To jo, to musí bejt krásný. To jsem vždycky chtěla, takhle žít. A co potom?

 

 

Stará doba: No, tak třeba nazejtří se chystáme zrejpat zem. Dokud ještě nebude horko. No

                    a pak je třeba vařit, aby se to stihlo na oběd. Musí to bejt něco jednoduchýho a

                    přírodního.

 

Duše: To je bezvadný. Přírodní stravu a tak, tohle já jsem vždycky chtěla. A co děláte po

           obědě?

 

Stará doba: Pak je třeba odvézt kameny z pole. Po kamenech musíme dovézt dřevo z lesa

                     a nějaký naštípat ke kamnům, vyčistit chlívy a vyvézt hnůj, poklidit dvůr,

                     sebrat vajíčka a zahnat ovce domů než bude tma.

 

Duše: A to všechno musíte stihnout do večera? To bych asi třetí den odpadla a byla úplně

           vyřízená. A kdy vlastně odpočíváte?

 

Stará doba: Ale pořád. Dyť my to všechno děláme pěkně v poklidu. A po práci se ještě

                     podíváme na západ slunce .

 

Duše: To jo, to by se mi líbilo. A co děláte večer?

 

Stará doba: Nu, najíme se, posedíme u nějaký domácký práce u stolu, nebo u                    

                    vohýnku, když pečem brambory, něco si povyprávíme, nebo si          

                    zazpíváme. Když se někerý lidi hádaj, tak je smiřujem, když chtěj. A 

                    pak jdeme spát.  Ráno se vstává zase v pět. Tak co, nastěhuješ se?    

                    Máme tu volnou jednu světničku s okýnkem nad potok. Ráno se v něm      

                    všichni mejem. Někdy v zimě si ale trochu vody ohřejem i na plotně. A         

                    hned za potokem je les. Je  tam spousta komárů, ty jsou tu všude, ale    

                    někdy přijdou krásný srnky k vodě až pod samý okno.

 

 

Duše: Když já nevím. Něco je úplně skvělý, nádherný, ale něco je dost drsný a tvrdý. Já fakt nevím, jestli všechno to krásný by se mi líbilo až tak, že bych kvůli tomu vydržela i všechno to drsný. Možná že jo. A nebo možná taky ne. A kdybych se sem nastěhovala, tak to už bych pak měla vydržet, že jo. Vážně, vůbec teď nevim. Ale já se ještě podívám někam jinam a pak třeba zase přijdu jo?

 

Stará doba: Tak dobře, jak chceš, (volá za odcházející Duší). Světnička u potoka je pořád

                     volná!

(Konec třetího obrazu)

 

 

PÍSEŇ IV.

 

Měla tvář od slunce a duši od anděla

Měla hlas houslí a jméno Gabriela.

Na kopci roste tráva a děti sem chodí

a slunce na ně kouká a za ruku je vodí.

Pod kopcem les a v lese stín

a taky zvířata a ptáci

a taky stromy, houby a mech

a někdy lidi, kteří se sem vrací.

 

Měla šat z motýlů, na kterých přiletěla.

A srdce z moří dvou a jméno, Gabriela,

pod kopcem roste zrní, mává vlasama k nebi.

Rukama chutná hroudu, než zakuklí se v chleby

A chleba na stole, u stolu židlí pár

a džbánek ranní rosy k tomu

okno s kytkou, dveře dokořán

a taky lidi, kteří přišli domů.

Měla smích ze třpytu a pláč od čaroděje

a v dlaních teplo života, kterej se děje.

Měla plášť z křídel a ze snů byla celá.

Korunu ve vlasech a jméno Gabriela.

 

 

Obraz čtvrtý - drogová scéna:

 

Na scéně je postavena Drogana (nejspíš na podstavci). Kolem jsou na panelech sgrafity s různými symboly (stříkačka, zrůdičky, pavouk...). Obyvatelé drogového světa (chór feťáků) se klaní směrem k Droganě a odříkávají modlitbu:

 

Ó  DROGANO:                                

 

            Ó Drogano, sestro smrti,

hnusnej svět mi mozek drtí

dej mi trochu radosti

krví svou mě pohosti

zbav mě každý starosti!

 

Nabídni mi pocit štěstí,

pak mě klidně srovnej pěstí

dej mi pocit blaženosti

pak mi třeba sežer kosti

zašlápni mě bez lítosti.

 

Asi jsme se provinili

tím, že jsme se narodili

stejně už nic nezměníme,

tak zapomenout musíme

než blbej svět opustíme.

Tak.Tak.Tak.

 

Jeden z obyvatelů (Drog 1) se otočí a vítá přicházející Duši:

 

Drog 1: Tak co. Zase doma? Zase doma?

 

Duše: Doma? To bych neřekla. Já teď ani žádnej domov nemám.

 

Drog 1: Ale máš, Dušičko, ale máš. Ty jsi totiž od nás nikdy neodešla. Jednou tady vězíš  

               a už se na tom nikdy nic nezmění. S tím se smiř.

 

 

Duše: A co když třeba nemám náladu, abych se s tím smiřovala?

 

Drog 1: Nálady jsou naše specialita. Jakou si jen přeješ, dušičko?

 

(Obyvatelé začnou pochodovat a zpívat):   Právě začínáme a je nám fajn,

                                                                       pak jointa zahulíme, a je nám fajn

                                                                       pak piko zasadíme a je nám fajn,

                                                                       a tripa uložíme a je nám fajn,

                                                                       pak buchnu nastřelíme a je nám fajn!

Duše: Tohle už znám. Nemáš tam něco chytřejšího?

 

Drog 2: To je přesný. Chemie ti akorát vypatlá mozek. Drogy jsou přece pro něco  

               jinýho. Už odpradávna. Pomáhaj lidem žít, aby našli ten pravej svět, kde je

               skutečný dobro a pohoda.

 

Duše: Já jsem ho tam teda zatím nenašla.

 

Drog 2: Poslouchej, pochopíš to:  Celej svět je votrávenej lidskou pýchou a už je o ničem. Už nemá naději. Lidi toužej jen po penězích a po moci a ruce jim smrděj od krve. A právě  jediný, v čem je naděje, jsou nějaký úplně jiný  světy a lidi, který jsou do nich zasvěcený, který ty světy znaj, třeba jako šamani, rozumíš - oheň, bubny, tanec, přátelství a přírodní čistá droga, která ti ukáže skvělej stav věcí. Strašlivej konec tohodle špinavýho světa a spoustu těch jinejch skvělejch světů, přírodních, čistejch, čarovnejch, duhovejch, přátelskejch  a moudrejch. 

               Bejt člověkem tady na týhle  hnusný zemi, to je jako bejt nemocnej nemocí, kterou ti nikdo nikdy nevyléčí. Jedině, když tady skončíš,  když ze sebe serveš tu svojí lidskou podobu a dostaneš se tam, tak poznáš  zajímavej a skvělej život, kterej tě baví. Je to jasný? Už jsi to pochopila?

                                         

Duše: Je to pěkný. Ale nevím, jestli je to zrovna pro mě. Tohle je  úlet někam mimo reál. Já ale potřebuju pořádně vystřízlivět. Vystřízlivět i z tohodle takzvaně normálního světa, kterej je jako opilej a sjetej lidskym zlem. A ne abych se z toho sjížděla něčím ještě víc. Já hledám něco pěknýho s normální čistou hlavou. Abych nemusela furt jen někam utíkat. Abych v tom mohla normálně pořád žít.

 

Drog 2: Tohle nikde než v mých světech nenajdeš. Tady všude je akorát hnus.

 

Drog 1: Z těhle  vašich starostí tak akorát bolí hlava. Kdo moc přemejšlí, ten by se měl jít

              někam léčit. Pro tebe je nejlepší ta normální každodenní sranda. Jen si vzpomeň:

 

 Obyvatelé odříkávají:  V Jindřichově Hradci, tam je jedno sídliště,

                 jmenuje se Hvězdárna, je to pěkná pakárna.

                 Lidi tam žijou jako krysy, fetujou tam na ulici,

                 někdo tam má video, někdo zase žehličku,

                 když to dají dohromady, je to parta blbečků.

                 Bydlí tam taky kluci, co čuměj jako puci.

                 Je jich tam asi šest a nemaj žádnou čest.

                 Jmenovat je nebudu, nechci dostat přes hubu.

 

 

 

Drog 1: Tohle je normální každodenní pohodička v reálu. Tohle přesně to, co ty potřebuješ.

Duše: Fajn. Tak až úplně zblbnu, tak za tebou přijdu.

 

Drog 1: (za odcházející duší) Nepřijdeš, dušičko, ty totiž přilezeš. Sama přilezeš a  budeš

               tady brečet, abysme ti dali. Pamatuj si, od nás už žádná cesta nikam nevede!

 

Duše: (na odchodu) Trhni si nohou!

(konec čtvrtého obrazu)

 

                                                        PÍSEŇ V.

                                        

                                             Spadlo na mě včelí hnízdo

kde jsi se zasekla, jízdo?

Látka už je v žíle všecka,

já tu sedím jako pecka,

takovejch peněz to stálo

a nejspíš to bylo málo.

Copak se to zase děje

každej kolem mě se směje,

mně je z toho do breku

snad tu chcípnu na fleku.

Kde jsou všechny nálady,

pohoda a nápady?

Je mi tak blbě, že málem

šel jsem včera za felčarem

Pořád někde sháním prachy,

mezi tím se třesu strachy

žádná pomoc nikde není

já snad půjdu na léčení!

Taky mi začíná vadit,

že mě lidi nemaj rádi,

usmívaj se do očí

a sotva se otočím

říkaj o mně hrozný věci,

který nejsou pravda, přeci!

Jak to všechno se mnou bude,

temný stíny vidím všude,

plížeji se za námi

vyptávaj se na známý

všechno si to zapisujou

zase něco na nás kujou

taky musím lecos slíbit

přestává se mi to líbit.

Chtěl bych odtud někam,

tak tu sedím, čekám,

sedim tu jak v kleci

čekám na ty věci,

Občas mívám krásnej sen,

že jsem vylez z klece ven.

 

Obraz pátý: u Neznámého Boha.

 

Na scéně je jen veliký prázdný rám. Směrem k rámu se klaní obyvatelé - chór hledačů  a odříkávají modlitbu

 

K  NEZNÁMÉMU  BOHU:

 

Ó neznámý Bože,

který jsi někde nahoře

ať poznám, že fakt existuješ,

ať ucítím, že působíš,

na psychice i na těle mém.

Dej mi sílu k životu

na každý další den.

Očisti mě od mý špíny

a nauč mě milovat.

Ochraňuj mě před depresí,

a Drogany mě zbav.

Protože prej všechno můžeš

a jednou prej rozhodneš,

komu z nás už holt nepomůžeš

a koho k sobě sám dovedeš.

Amen.

 

(Jeden z obyvatelů - hledačů se obrátí k přicházející duši:)

Hledač: Ahoj duše, vítej mezi námi.

 

Duše: Kdo jste a co tu děláte?

 

Hledač: My jsme lidé, kteří hledají vysvětlení svého života. Věříme, že i tady uprostřed

              tohodle světa se dá poznat skutečná láska, pravda, jistota a štěstí. A protože tomu

              věříme, tak se o to snažíme právě na tomhle místě.

 

Duše: A už jste něco našli?

 

Hledač: To poznáš nejlíp sama. Zkus se nás na něco zeptat. Třeba sama taky hledáš.

 

Duše: To zrovna hledám. Nechtěla jsem už žít v takovým zlým světě jakej je. A když jsem

           šla za Droganou, tak to taky nakonec bylo blbě. Tak hledám něco jinýho.

 

Hledač: A když nenajdeš?

Duše: Když nenajdu? Tak nevim. Nejspíš skončim zase u Drogany.

 

Hledač: A když najdeš, jak to poznáš, že jsi našla?

 

Duše: Jak člověk pozná třeba to, že se zamiloval? Prostě to pozná. Jak jste to poznali vy?

           Že jste začali mít pocit, že to skončí všechno dobře? Nebo že jste konečně takoví

            jako svobodní  a  nezávislí?

 

 

 

Hledač: Jo. Takový to tušení, že tohle všechno skončí dobře, to člověk v sobě ucítí a  

              všimne si toho. Toxíci totiž, co se takových věcí týče, se dělí na dvě základní skupiny. Ti první tuší, že to skončí blbě, ale nevěřej tomu. Aspoň u sebe. A ty druhý, ty taky maj takový tušení, že skončej blbě, ale počítaj s tím. Takže když začneš mít takový tušení, že to skončí dobře, tak si hned všimneš, že je tady něco v pořádku. A co se týká tý svobody a nezávislosti, zdá se mi, že člověk má bejt svobodnej, ale nemůže bejt nikdy nezávislej.

 

Duše: Tomu  moc nerozumim.

 

   Hledač: Že jo. Protože jsou to holt věci mezi nebem a zemí. A ty dost často vypadaj jako

           nesmysl. Vysvětlím: Podle mě je člověk zkonstruovanej jako závislá bytost. Proto se lidi potřebujou navzájem. Už mimino je závislý na mámě, která se o něj stará. Když člověk povyroste, je závislej na rodičích, který ho živěj. Když je dospělej, tak zjistí, že je závislej na škole, na zaměstnavateli, na vládě, na zákonech, na silnějších osobnostech ve svym okolí, kolikrát i na vobyčejnym počasí, ale taky na svejch vlastních náladách, na svejch schopnostech. Můžeš bejt závislá na svym psu, nebo na televizi, na drogách nebo na vlastních dětech, až budeš stará, na osudu nebo na Bohu. Člověk si nemůže vybrat mezi závislostí a nezávislostí. Ale může si vybrat, na čem, nebo na kom chce bejt závislej. A to je právě důležitý. Na světě jsou věci, který takovýmu tvoru jako je člověk nedosahujou ani po kotníky. A taky jsou věci, který jsou daleko vyšší a vznešenější, než sám člověk. A v tom je to tajemství svobody. Když se rozhodneš, že budeš  závislá na něčem, co je mnohem vyšší než ty, budeš svobodná, protože budeš mít strašně moc prostoru pro život. Čím to bude větší a vyšší, tím budeš svobodnější. A budeš pořád k tomu růst nahoru. Ale když si vybereš, že budeš závislá na nějakým svinstvu, který je menší a nižší než ty jako člověk, tak tě to bude tísnit a svazovat. A pořád pojedeš k tomu dolů.

 

Duše: Jo, tak o tom bych asi musela trochu přemejšlet. A možná by mi to trvalo i dost

           dlouho.

 

Hledač: Jestli ti můžu poradit, tak mnohem rychlejší je rovnou něco udělat. To pak

              pochopíš všechno mnohem dřív.

 

Duše: A může bejt taky člověk závislej na svý vůli? Jestli se mu něco chce a nebo nechce?

 

Hledač: Tvoje vůle seš ty.

 

Duše: Takže je to nakonec stejně všechno na mně.

 

Hledač: Jenom na začátku. Jen to rozhodnutí. Dál už nezůstaneš sama.

 

Duše: (odchází stranou) Jo. Takže já si celý to svoje putování nějak proberu a nechám projít hlavou. A pak bych se asi už  měla nějak rozhodnut.

 

(konec pátého obrazu)

 

 

 

 

 

PÍSEŇ VI.

 

Během předehry (hm, hm, hm) všichni přistaví k prázdnému rámu kulisy připomínající symboly všech prošlých světů (panelák, chaloupku, Droganu) Pak všichni zpívají:

 

       Život je jako řeka,

      na konci moře čeká

      do moře zapomnění

      budem prý odplaveni

 

     Tam proti proudu ale

     v horské studánce malé,

     pod nebem v kamení

     tam život pramení.

                                          

          Ten kdo si s proudem pluje

     k moři se přibližuje

     v pohodlí, bez nesnází

     jen vlnky si s ním hází

 

     Kdo ale obrátí se

     a s proudem popere se

     dojde až pod nebesa

     odkud ta řeka klesá

 

         Tam může v kamení

     sehnout se k prameni

     do dlaní vodu vzít

     a čistý život pít.

                                                         Hm, hm, hm ....

 

 

K o n e c .

 

 

(Představení je možno na vhodném místě rušit  "reklamou":

 

!REKLAMA! Tyhle mladý toxíci nebudou mít nikdy svoje rodiny a svoje děti. Nemaj vůbec představu, co je život, co to znamená, o něco se starat. Doma dostanou najíst, vyspěj se, nic nemusej, nic je netrápí. Akorát, když jim vožralá máma večer řekne "já se z tebe zbláznim". !REKLAMA!

 

!REKLAMA! Ten, kdo ochutná drogu , začne jí brát za nejlepšího přítele a zapomene, že miluje a že byl a je milován a na jiný krásy života. Člověk si na droze uvědomí velmi brzo, jak moc padá ke dnu a začne dělat i blbýma kecama do sebe a to ho úplně zničí! !REKLAMA!

 

!REKLAMA! Nakonec zůstanete sami, ale úplně sami s tou drogou. Mně osobně se fetuje samotnýmu líp, než s kámošema. To pak už je o něčem jiným, než na začátku. !REKLAMA !)