Abba Izaiáš

 

 

 

     Jednou viděl abba Izaiáš  bratra, jak se dopustil těžkého hříchu. Abba ho však neobvinil, řka sám sobě: „Jestliže ho miluje Bůh, který ho stvořil a vidí toto, pak kdo jsem já, abych ho obviňoval?“

 

+

 

     Pravil: „Půjčíš-li něco bližnímu a nepožaduješ-li to zpět, jednáš podle přirozenosti Ježíšovy. Vyžaduješ-li však vrácení, konáš dle přirozenosti Adamovy (lidské). Žádat si úroky je ovšem už i pod přirozenost Adamovu.“

 

+

 

      Až do posledního vydechnutí si nikdo nemůže dovolit  upadnout do nedbalosti o své spasení.

 

+

 

      Poznej sama sebe a ujisti, co škodí tvé duši.

 

+

 

      Kdo je obdařen pokornou moudrostí, udržuje pokoj se všemi pro přikázání Boží a nikoliv kvůli přátelství podle principů lidských.

 

+

 

       Kdo někdy upadl do hříchu, ten je pod zákonem pokání. Takový člověk nemůže být klidný, dokud bezpečně nepozná, že je mu hřích odpuštěn. Znamením odpuštění hříchu je, že již vůbec nepůsobí ve tvém srdci a ty jsi jej natolik vypudil z mysli, že při rozhovoru bližních o podobných hříších necítíš už k němu žádné sklony - jako by se tě to netýkalo. To znamená, že jsi došel slitování.

 

+

 

     My všichni přebýváme v pozemském životě jako v nemocnici.

 

+

    

     Na dotaz: „Jakým způsobem získá člověk čistotu, abba odvětil: „Nekonej ty hříchy, do kterých jsi upadl dříve. Boží milost je taková, že ihned přijme člověka, který se k ní od svých hříchů obrátí, a jím spáchaná provinění přikrývá zapomněním.“

 

+

 

     Všemi svými silami se snaž, abys ústy nepronášel jedno a v srdci přitom nechoval druhé.

 

+

 

     Lásce více prospívá mlčení, než hovor - při mlčení se mysl soustřeďuje do sebe, ale upovídaností upadá do roztěkanosti.

 

+

 

     Není rozumný ten, kdo mluví, ale ten, kdo ví, kdy je třeba promluvit.. Rozumně mlč a rozumně promluv. Dříve, než začneš mluvit, uvaž, co je třeba říci. Říkej jen to, co je potřebné a nutné.

 

+

 

     Ten, kdo vede duchovní zápas, se musí chránit před nasloucháním jakémukoliv neužitečnému slovu. V opačném případě  zmaří veškeru svoji práci a námahu.

 

+

 

     Nedovoluj si ani naslouchat, ani pronášet cokoliv, co není prospěšné pro tvoji duši.

 

+

    

      Budeš-li chránit svůj sluch, nezhřešíš ani jazykem.

 

+

 

     Střez se lenosti, neboť strhává všechny plody tvé práce.

 

+

 

     Trošku se přinuť (k modlitbě) a brzy se dostaví svěžest, čilost (povzbuzení) a síla.

 

+

 

     Nedobrovolné bývá následkem svévolného.

 

+

 

     Neraď se o svých myšlenkách s kýmkoli. Radit se o nich můžeš jen se svými duchovními otci, jinak na sebe přivedeš žal, neklid a zmatek.

 

+

 

      Zbaví-li se mysl jakéhokoli spoléhání na tento pomíjivý svět, je to příznakem smrti hříchu v duši.

 

+

 

     Za každý svůj prohřešek přines pokání a nebudeš překvapen v den smrti.

 

+

 

     Věz, že myšlenka od démonů je ta: „Nemáš se kam utéci , nemáš pokání a odpuštění nezískáš.“

 

+

 

     Rouhavé myšlenky zavrhuj. Nevěnuj jim pozornost a opustí tě.

 

+

 

      Pláč touhy po Bohu utěšuje člověka a přináší mu myšlenku: „Neboj se, opět přistup k Bohu. Vždyť on je blahodárný a milostivý. On ví, že člověk je nemohoucí, a pomáhá mu.“

 

+

 

       Propadáme-li sklíčenosti, určitě se tím stáváme zrádci sebe samých.

 

+

 

       Zamiluj si častou modlitbu, aby bylo osvíceno tvé srdce.

 

+

 

       Buď soucitný a milostivý k chudým.

 

+

 

       Pláč srdce hojí rány, které mu způsobili jeho vnitřní nepřátelé.

 

+

 

      Protože bylo lidské pokolení poranění hříchem, nemůže být v této době ani jeden člověk bez hříchu. Ale pokání má moc navrátit každého člověka do obnoveného stavu neposkvrněnosti.

 

     

 

    

 

 

.