Niokolaj Berďajev

 

O hodnotě křesťanství

(a nehodnosti křesťanů)

(přeložil ThDr. Pavel Aleš)                                      

 

 

  I.

 

    V Boccacciovi1  je příběh o židu, kterého chtěl přítel křesťan obrátit  na křesťanství. Žid byl ochoten křesťanství přijmout, ale dříve než se  definitivně rozhodne, chce si zajet do Říma, aby se podíval, jak se chovají papež a kardinálové, aby shlédl život lidí, stojících v čele církve. Křesťan, který přítele o křesťanství přesvědčoval, se vylekal. Byl si jist,  že veškeré jeho úsilí bylo marné, neboť žid se samozřejmě nebude chtít dát pokřtít, jakmile uvidí všechny nepřístojnosti, které se v Římě páchají. Žid odjel a uviděl přetvářku, nestydatosti a zvrácenosti, obžerství, mamonářství, které v té době vládly na papežském dvoře a v římském duchovenstvu. Ale výsledek této zkoušky byl nečekaný. Žid se vrátil a jeho přítel křesťan se ho ptal se strachem na dojmy z Říma. Odpověď byla zcela neočekávaná a velice hluboká svým smyslem. Jestliže mohla víra křesťanská vydržet všechny ty hrůzy a nestydatosti, které v Římě spatřil, jestliže se upevnila a rozšířila nehledě na to všechno, pak to znamená, že je to pravá víra. Žid se nakonec stal křesťanem.

    Ať již měl Boccaccio svým příběhem na mysli cokoliv, ukazuje se v něm správná cesta k obraně křesťanství. Největší výtkou proti křesťanství jsou sami křesťané. Křesťané pohoršují ty, kteří se chtějí vrátit ke křesťanské víře. Tohoto argumentu proti křesťanství se zneužívá zvlášť v naší době. Křesťanství se posuzuje podle křesťanů v tomto našem malověrném století, v tomto věku široce rozšířeného nevěrectví. V dřívějších dobách, ve stoletích víry, bylo křesťanství posuzováno především podle jeho věčné pravdy, podle jeho učení, podle jeho odkazu.  Ale náš věk je až příliš zaujat člověkem a tím, co je lidské. Špatní křesťané jsou sami překážkou, která vrhá na křesťanství stín. Špatné skutky křesťanů, jejich zkažené křesťanství, jejich násilí, to zajímá lidi víc než samotné křesťanství. To se vtírá do očí víc, než velká pravda křesťanství. A samotné křesťanství pak začnou mnozí lidé našeho věku posuzovat podle křesťanů, a to podle nepravých, vnějškových, zrůdných křesťanů. Křesťanství je náboženství lásky, avšak je hodnoceno podle zloby a nenávisti křesťanů. Křesťanství je náboženství svobody, avšak soudí se o něm podle násilí, které křesťané páchali v dějinách. Křesťané kompromitují křesťanství a „pohoršují tyto maličké" (Mat 18,6, Mk 9,42)  Častěji se poukazuje na to, že představitelé jiných náboženství - buddhisté, mohamedáni, židé - jsou lepší než křesťané, že lépe plní příkazy svého náboženství. Poukazuje se i na zcela nevěřící, dokonce na ateisty, že často bývají lepší než křesťané, že jsou většími idealisty v životě, že jsou schopnější se obětovat. Avšak všechna nehodnost, veškerá nízkost mnohých křesťanů tkví právě v tom, že křesťané neplnívají příkazy křesťanství, že zrazují a kazí křesťanství. O nízkosti křesťanů se vynášejí soudy podle výšky křesťanství a podle toho, co v křesťanském životě neodpovídá této výši. Jak je možné soudit křesťanství kvůli nehodnosti křesťanů, když jsou samotní křesťané odsuzováni, protože neodpovídají hodnotě křesťanství!

   V soudech takového druhu je zřejmý rozpor. Bývají-li stoupenci jiných náboženství nezřídka lepší než křesťané, plní-li lépe přikázání svých náboženství, pak je tomu především proto, že příkazy jiných náboženství lze splnit snadněji, zatímco křesťanům je to těžší v důsledku výjimečné výšky křesťanství. Je snadnější být mohamedánem než křesťanem. A bude-li křesťan jako mohamedán, kterého vynášejí za příklad křesťanům, pak takový křesťan bude velice špatným křesťanem, který neplní Kristova přikázání. Ze všeho nejtěžší je uskutečnit v životě náboženství lásky, ale proto přece samo náboženství lásky není méně vynikající a méně pravdivé. Křesťanství nenese vinu na tom, že se jeho pravda v životě neuskutečňuje a neplní. Kristus není vinen za to, že Jeho přikázání jsou v životě pošlapávána. Věřící židé, oddaní své víře, rádi poukazují na to, že ohromnou předností židovského náboženství je, že jeho přikázání jsou splnitelná. Židovské náboženství je víc přizpůsobeno lidské přirozenosti, je proto snadněji uskutečnitelné, lépe odpovídá cílům života pozemského a vyžaduje menších obětí.

    Křesťanské náboženství je nejtěžší ze všech, je nejtíž uskutečnitelné, protože nejvíc odporuje lidské přirozenosti a vyžaduje nepoměrných obětí. Představitelé židovského náboženství považují křesťanství za náboženství snílků, pro život se nehodící, a proto škodlivé.

    Mravní hodnoty lidí často měříme podle jejich víry a ideálu. Když se materialista jeví ve svém osobním životě jako dobrý člověk, oddaný své ideji, schopný pro ni přinášet oběti, pak nás překvapuje touto svou výší a bývá kladen za příklad. Avšak pro křesťana je nepoměrně těžší být na výši své víry, svého ideálu, neboť křesťan musí milovati své nepřátele, musí nést svůj kříž, musí hrdinsky odolávat nástrahám tohoto světa, což nemusí věřící žid, ani mohamedán, ani materialista. Křesťanství usměrňuje náš život cestou nejtěžšího odporu, křesťanův život je sebeukřižování.

 

 

II.

 

     Často nám říkají, že prý se křesťanství nezdařilo, protože se neuskutečnilo v historickém životě. A toto tvrzení se považuje za argument proti křesťanství.

   Nejenom křesťané kompromitují křesťanství, kompromitují je také křesťanské dějiny, dějiny církve. A je třeba říci pravdu, že četba knih o dějinách církve může být velice pohoršující pro malověrné, ty knihy hovoří o boji lidských vášní a zájmů v křesťanském světě, o převrácení a zkažení křesťanské pravdy ve vědomí hříšného lidstva, častěji zobrazují historii církevního života, který se velice podobá životu států, diplomatickým vztahům, válkám apod. Vnější dějiny církevního života bijí do očí, snadno se podávají, je možné o nich vyprávět formou dostupnou všem. Avšak vnitřní duchovní život církve, obracení se lidí k Bohu, dosahování svatosti už tolik do očí nebije, a o tom je těžší vyprávět; vnitřní život zůstává jaksi skryt za vnějšími dějinami, které jej zahalují. Lidé si všímají snadněji špatností než dobra, jsou vnímavější k vnějším stránkám života než k životu vnitřnímu. Snadno se o lidech dovíme něco z té vnější stránky - jak jim jdou obchody nebo politika, jak se jim daří v životě rodinném či veřejném. Přemýšlíme však o tom, jak se lidé modlí k Bohu, jak probíhá jejich vnitřní duchovní život, jaký je jejich duchovní zápas s vlastní lidskou přirozeností, jak jsou obráceni k světu božskému? Často o tom vůbec nic nevíme, ba ani nic netušíme o existenci duchovního života u lidí, s nimiž se setkáváme, anebo víme jen o lidech nám blízkých, které máme rádi a k nimž jsme zvlášť vnímaví. V životě vnějším, který je otevřen všem, lehce zjišťujeme působení hříšných vášní. Avšak jaké zápasy ducha jsou skryty za tímto vnějším životem, jaké vzlety k Bohu, mučivé snahy o to, jak uskutečnit Kristovu pravdu, o tom nevíme, ba ani nechceme vědět. Je nám přikázáno neodsuzovat bližní, ale my je neustále odsuzujeme podle jejich vnějších skutků, podle výrazů tváří, nepronikajíce do jejich vnitřního života. Ani o dějinách křesťanského lidstva nelze přece soudit podle vnějších skutků, podle lidských hříchů a vášní, jež deformují obraz křesťanství. Musíme mít vždy na paměti, co všechno křesťanské národy musely překonávat ve svých dějinách, s jakými mučivými těžkostmi musely vítězit nad svou starou hříšnou přirozeností, nad svým původním pohanstvím, nad svým starým barbarstvím, nad polozvířecími instinkty.

    Křesťanství muselo přetvářet hmotu, která nesmírně vzdorovala křesťanskému duchu. Bylo nutno vychovávat náboženstvím lásky ty, kteří byli plni instinktů násilí a krutosti. Kristus přišel, aby spasil choré, nikoliv zdravé,  hříšníky, nikoliv spravedlivé. A lidské pokolení, které přijalo křesťanství, je nemocné a hříšné pokolení. Církev Kristova vůbec není povolána, aby vnějškové organizovala život a vnějším násilným  způsobem vítězila nad zlem. Církev očekává všechno od vnitrního duchovního přerodu, vzájemně součinnosti lidské svobody a Boží milosti. Křesťanství svou podstatou nemůže násilně zničit radikální lidské zlo lidské přirozenosti, křesťanství uznává svobodu člověka.

    Socialisté - materialisté se zvláštní zálibou mluví o tom, že se křesťanství nepovedlo, že neuskutečnilo Království Boží na zemi. Vždyť již brzy uplynou dva tisíce let, co na svět přišel Vykupitel a Spasitel světa, a zlo stále trvá na světe, ba ještě vzrostlo, svět se svíjí v mukách, utrpení života se vůbec nezmenšila od toho, že se spasení uskutečnilo.

Socialisté - materialisté slibují, že bez Boha a bez Krista uskuteční to  co se nepovedlo uskutečnit křesťanství, totiž bratrství lidí, spravedlnost a v sociálním životě mír. Království Boži na zemi (i lidé v Boha nevěřící někdy rádi užívají výrazu „Království Boží na zemi“). Jediný pokus o realizaci materialistického socialismu, který známe pokus ruský, nepotvrzuje tuto pretenzi. Avšak nikoli tímto faktem se řeší tato otázka principiálně. Slibování materialistického socialismu, že uskuteční spravedlnost na zemi, odstraní zlo a utrpení, je založeno na tom že se  to uskuteční nikoliv skrze lidskou svobodu, nýbrž násilím nad lidskou svobodou, že se to podaří cestou vnější, donucovací sociální organizace,  která musí zlo učinit vnějškově nemožným, cestou sociálního donucení lidí ke ctnosti, k dobru a pravdě. V tom tkví obrovsky rozdíl ve  srovnání s křesťanstvím. Takzvaný „neúspěch křesťanství v dějinách“  je neúspěch spojený s lidskou svobodou, s tím, že se lidská svoboda  vzpírá Kristově pravdě, spojený s odporem zlé vůle, kterou křesťanské  náboženství nepovažuje za možné znásilnit a přinutí k dobru. Křesťanské náboženství  to nechce proto, jelikož sama křesťanská spravedlnost předpokládá svobodu a očekává vnitřní duchovní vítězství nad zlem. Stát může vnějškově a násilím omezit projevy zlé vůle, ano, je k tomu povolán, ale  touto cestou ještě vnitřní zlo a hřích nejsou poraženy. Podobná otázka neexistuje ani pro materialistický socialismus, pro něj neexistuje sama otázka o zlu a hříchu, o vnitřním duchovním životě, pro něj existuje  jenom otázka utrpení a sociální nespravedlnosti, otázka vnější sociální organizace života. Bůh nechce znásilňovat, nechce vnější triumf spravedlnosti, chce svobodu člověka. Proto by bylo možno říci, že Bůh trpí zlo, neničí je násilně nýbrž pouze využívá zla k cílům dobra. Právě Kristova pravda nemůže být násilně uskutečněna. Komunismus chce uskutečnit svou  pravdu cestou násilí, odmítá svobodu ducha, protože odmítá ducha  a  tudíž je pro něj snadnější prosazovat tuto spravedlnost. Právě proto neobstojí argument proti křesťanství, založený na neúspěchu křesťanství v dějinách.

   K Božímu Království nelze nikoho přinutit. Boží Království nelze uskutečnit bez duchovního přerodu, který vždycky předpokládá svobodu ducha. Křesťanství je náboženství kříže, křesťanství uznává smysl utrpení. Kristus nás volá, abychom vzali svůj kříž a nesli jej, abychom nesli tíhu a břemeno hříšného světa. Uskutečnění Království Božího na zemi, pozemské štěstí a pozemská spravedlnost bez kříže a utrpení je velká lež lidského vědomí, je jedním z pokušení, které odmítl Kristus v poušti, když mu bylo ukázáno království světa tohoto a nabídnuto, aby se mu poklonil. Křesťanství vůbec neslibuje, že by mělo být nutně uskutečněno a mělo zvítězit na zemi. Kristus dokonce pochybuje, zda najde na zemi víru, až přijde na konci času, předpokládá vymizení lásky.

    Lev N. Tolstoj myslel, že uskutečnit Kristova přikázání je snadné, že k tomu stačí si uvědomit jejich pravdivost. Ale to byl omyl jeho příliš rozumářského vědomí, jemu bylo skryto tajemství svobody a tajemství milosti, byl to optimismus, jenž je v rozporu s hlubokou vážností a tragičností života.

    Apoštol Pavel říká: „Dobro, které chci, nečiním, ale zlo, které nechci, dělám. Jestliže dělám to, co nechci, už  to nečiním já, ale hřích ve mně žijící." (List Římanům kap. 7,19-20). Ano, toto je svědectví největšího z křesťanů, který nám odhalil hlubinu lidského srdce. Z toho chápeme, že „nezdar křesťanství" je lidský nezdar, ne však nezdar Boží.

 

III.

 

    Křesťanské lidstvo ve svých dějinách spáchalo trojí zradu křesťanství. Nejprve kazilo křesťanství a špatně je uskutečňovalo, potom docela odpadlo od křesťanství a posléze - a to byla nízkost nejhorší - začalo proklínat křesťanství za všechno to špatné, co samo lidstvo páchalo v křesťanských dějinách.

    Když je křesťanství kritizováno, kritizují se hříchy a poklesky křesťanského lidstva, kritizují se kazy a neplnění Kristovy pravdy lidmi.  A právě pro tyto lidské hříchy a poklesky mnozí odpadli od křesťanství. V Kristových slovech, v Kristových požadavcích, v Písmu svatém a ve svaté Tradici, v učení církve, v životech svatých nenajdete nic  z toho, co namítají kritikové proti křesťanství. Je nutno ideální princip poměřovat ideálním principem, reálný fakt reálným faktem. Bylo by možné obhajovat i komunismus, poukázat na to, že se v praxi špatně uskutečňuje a je pokažen, podobně jako se i křesťanství v praxi velmi těžko uskutečňovalo a bylo kaženo. Komunisté prolévají krev, páchají násilí, lžou, aby uskutečnili své cíle. Ale i křesťané prolévali mnoho krve, páchali násilí a lhali, aby uskutečnili své cíle. Porovnávat na tomto základě komunismus a křesťanství by bylo zjevnou chybou. V Evangeliu, v Kristových přikázáních, v učení církve, v příkladech světců, v lidech, kteří dokonale uskutečnili křesťanství, najdete blahou zvěst o příchodu Božího Království, výzvu k lásce, pokoře, sebeobětování, k službě bližním, k čistotě srdce, a nenajdete zde výzvy k násilí, zlobě,

pomstě, nenávisti, kořistění. U Marxe, inspirátora komunismu, najdete v jeho samotné teorii, v jeho ideologii, výzvy k násilí, k zlobné nenávisti jedné třídy vůči druhé třídě, výzvy k pomstě, kořistnickému boji za své  zájmy, ale pranic nenajdete o lásce, sebeobětování, pokoře, duchovní čistotě. Křesťané v dějinách páchali i násilí a také rozsévali zlobu, mstili se a projevovali se kořistnicky. Nezřídka se přikrývali Kristovým jménem, ale nikdy v takovém případě neplnili to, co jim Kristus odkázal.

    Odpůrci křesťanství rádi poukazují na to, že se křesťané také často  uchylovali ke krvavým skutkům násilí v obraně i šíření křesťanské víry. Jde o fakt sám o sobě nesporný, ale dokazuje jenom to, že křesťané byli plní vášní, že jejich přirozenost nebyla prozářena světlem, že svou hříšností kazili tu nejsprávnější a svatou věc a nechápali, jakého jsou ducha.

     Když Petr ve snaze bránit Ježíše vytrhl svůj meč a udeřiv veleknězova služebníka uťal mu ucho. Ježíš řekl: „Navrať svůj meč na své místo, neboť všichni, kteří berou meč, mečem zahynou" (Mt 26/51-52).

     Božskou pravdu křesťanství přijímají lidé, a tato pravda se stýká v hříšné přirozenosti člověka s jeho omezeným chápáním. Křesťanské zjevení a křesťanský náboženský život, jako ostatně i celé zjevení a jakýkoli náboženský život, předpokládá nejenom bytí Boha, ale i bytí  člověka. A přece právě člověk, ačkoliv je ozářen světlem blahodati(2),  která vychází od Boha, samo Boží světlo přijímá v souladu s ustrojením  svého duchovního oka. Boží zjevení ukládá do hranic své přirozenosti,  svého vědomí. Bůh sebe odhaluje židovskému národu, o tom se vypráví v Bibli. Ale hněv, krutost, žárlivost, pomstychtivost, které v Bibli  projevuje Bůh - Jahve, nejsou přece vlastnosti Boží, vyplývající z vnitřní přirozenosti Boha, nýbrž pouze tím obrazem Boha, jaký prolnul do vědomí hebrejského národa, a to způsobem, jak přijímal Boha lid, jemuž byl natolik vlastní hněv, krutost, žárlivost, pomstychtivost. Pravdu křesťanskou nejen přijímali lidé omezeně, ale navíc ji také deformovali.  Lidmi bylo zkaženo i učení o Bohu: Boha si často představovali jako orientálního despotu, absolutistického monarchu, a učení o vykoupení si představovali jako rozhodnutí ze soudního procesu, který byl vyvolán uraženým a rozhněvaným Bohem proti člověku kvůli porušení boží vůle. A toto zvrácené, lidsky omezené chápání křesťanských dogmat(3) vedlo k odpadu od křesťanství.

    Lidé kazili i sám pojem církve. Chápali církev vnějškově, ztotožňovali ji s hierarchií, s obřadem, s hříchy křesťanů - farníků, viděli v ní převážně instituci (zařízení). Hlubší a niternější chápání Církve jako duchovního organismu, jako mystického těla Kristova (což je definice apoštola Pavla) odsouvali do pozadí, a to bylo dostupné nemnohým.

 Liturgii, tajiny(4 )brali jako vnější obřad a jako k obřadu se k nim chovali. Hluboký tajemný smysl liturgie zůstával skryt vnějším křesťanům.  A proto snadno odcházeli z církve, pohoršovali se nad poklesky duchovenstva, nad nedostatky církevních (vnějších) zařízení, tak příliš se podobajících institucím státním, nad povrchním vztahem církevních údů k víře, nad licoměrností předváděné zbožnosti.

    Vždy je třeba mít na paměti, že v církvi je božská stránka a že je v ní i lidská stránka, že život církve je boholidský život, vzájemné působení Božství a lidství. Božský základ církve je věčný a neomylný, svatý a čistý, ten nemůže být pokažen, brány pekelné ji nepřemohou. Božská stránka církve - to je sám Kristus, Hlava církve, to je učení Evangelia, to jsou základní principy naší víry i dogmata církve, tajiny, působení blahodati Ducha svatého v Církvi.

    Ale lidská stránka církve je omylná, proměnlivá, v ní, v samotném církevním lidství, mohou být zkaženosti, neduhy, úpadek, ochladnutí, právě tak jako tam může být i tvůrčí pohyb, rozvoj, obohacení, obrození. Hříchy církevního lidství, církevní hierarchie, nejsou hříchy církve, bereme-li ji v její božské podstatě, a nikterak nezmenšují svatost samotné církve. Křesťanství se brání lidské přirozenosti, dožaduje se jejího prosvětlení a proměny, a lidská přirozenost se protiví křesťanství, pokouší se je zkazit. Dochází k neustálému zápasu mezi božským a lidským, zápasu, v němž tu božská stránka prosvětluje lidskou, tu lidská stránka kazí ono božské. Křesťanství člověka pozvedá, staví ho do středu světa. Syn Boží se stal člověkem, vtělil se, a tím prosvětlil lidskou přirozenost. Křesťanství ukazuje člověku vyšší cíl života, mluví o vyšším původu člověka a jeho vyšším poslání. Ale křesťanství na rozdíl od mnoha jiných učení se nevlichocuje lidské přirozenosti v jejím hříšném, pokleslém stavu(5), ale vyžaduje od člověka hrdinné překonání sebe sama.

    Lidská přirozenost, raněná prvotním hříchem, má velice malý objem. Obtížně dokáže obsáhnout božskou pravdu křesťanství, těžce chápe boholidskou pravdu, zvěstovanou zjevením Krista Bohočlověka. Kristus učí, abychom milovali Boha, abychom milovali bližního, člověka. Láska k Bohu a láska k člověku, lidské bytosti, je propojena vzájemně a nerozlučně. Skrze Jediného Otce milujeme bližní, naše bratry, a skrze lásku k bratrům, bližním, se nám odhaluje i láska k Bohu. „Milujeme-li se navzájem. Bůh v nás přebývá a láska Jeho je dokonalá v nás." (l. list sv. Jana, kap. 4,12).

    Kristus byl Syn Boží i Syn člověka. On nám odhalil dokonalé spojení Boha a člověka, odhalil lidskost Boha i božskost člověka. Avšak přirozený člověk jen těžko chápe tuto plnost boholidské lásky. Chápe lépe Pravdu po částech, klikatě. Tu se k Bohu vrací, ale odvrací se od člověka, je připraven milovat Boha, ale k člověku se chová s neláskou, lhostejností a krutostí. Tak tomu bylo ve středověku. Tu se obrací  k člověku, je připraven milovat člověka a sloužit mu, ale odvrací se od Boha a osnuje nepřátelství k samotné ideji Boha, jakoby prý škodlivé a odporující blahu lidí. Tak tomu bylo v novověku, v humanismu, v humanistickém socialismu. A lidé, tím že roztrhli boholidskou pravdu, odtrhli lásku k člověku od lásky k Bohu, zaútočili na křesťanství,  a právě oni obviňují křesťanství v tom, na čem nesou sami vinu.

 

 

IV.

 

    Nesnášenlivost, fanatismus a krutost, které nejednou projevovali křesťané v dějinách - právě to byl důsledek neschopnosti lidské přirozenosti obsáhnout plnost křesťanské pravdy o lásce a svobodě. Člověk si osvojil část křesťanské pravdy a zatočila se mu z ní hlava, avšak plnost pravdy, plnost světla se stala dostupnou jen nemnohým. Člověk má schopnost všechno pokazit, i tu nejvyšší pravdu učinit nástrojem svých vášní. Dokonce i apoštolově, kteří obklopovali samotného Božského Učitele a setrvávali v paprscích světla, vycházejícího z Jeho Osobnosti, i ti mařili křesťanství, pravdu Kristovu chápali příliš pod vlivem vášní, příliš lidsky, vnášeli všude omezenost svého židovského názoru na svět.

     Když někdo útočí na křesťanství středověku, vytýká křesťanské víře, že zažehla plameny hranic inkvizice, vytýká násilí páchané na svědomí, fanatismus a nesnášenlivost, kruté vztahy k lidem, i zde se otázka klade nesprávně a obvykle se nechápe dostatečně zřetelně, co vlastně říká. Utočit na středověké křesťanství z pozic konstatování nepochybných faktů, byť někdy i zveličených, vůbec neznamená napadení křesťanství, nýbrž jde o středověké lidi, křesťany, nikoliv však napadení křesťanství. Lidé konec konců útočí proti sobě samým. Středověkému římskému katolicismu byl vlastní lživý theokratický princip, podle kterého církev chápali jako něco, co je stejné jako stát, a papežům byla připisována moc nad světem. Avšak nebyla to katolická církev, nýbrž opět barbarská přirozenost člověka, kdo má vliv na středověké krutosti a nesnášenlivosti. Byla zde snaha organizovat tento barbarský svět s jeho sklonem k anarchii, zjemnit jeho kruté instinkty, pokřesťanštit jej. To se však církvi dařilo vždy jen částečně, protože odpor neosvícené lidské přirozenosti byl vždycky příliš velký. Středověký svět se formálně považoval za svět křesťanský, ale ve skutečnosti byl polokřesťanský, polopohanský. Na tom neslo vinu nikoliv křesťanství, které přece násilím nemohlo udělat svět křesťanským. Sama církevní hierarchie ve svém celku byla hříšná, vnášela do života církve lidské vášně, byla lačná moci a nezřídka komolila Kristovu pravdu. Ale opět ani na tom nenese vinu sama Kristova pravda - to byla vina křesťanů, a ne křesťanství. Božský základ církve zůstal lidmi nedotčen, nezkažen a nadále lidi osvěcoval. Kristův evangelijní hlas zazníval v dřívější čistotě. Bez církve, bez křesťanství by se barbarský a krutý středověk zalkl v krvi, duchovní kultura by zanikla definitivně. Vždyť antická řecko-římská kultura ve svých nejvýznamnějších výbojích byla uchována církví a odevzdána nové době. Ojedinělí učenci, filosofové, kulturní středověcí lidé byli mniši. Díky křesťanství se mohl také utvářet typ rytíře, v němž barbarství a hrubost byly změkčeny a zušlechtěny. Ba i samotné přírodní barbarství středověkého člověka bývalo lepší než mechaničnost dnešního civilizovaného člověka.

   Taková je pravda i o katolické církvi, nehledě na to, že v samotné organizaci církevní a v teologické nauce došlo z pravoslavného hlediska k chybám a deformacím. Pravoslavná církev ovšem neznala inkvizici, neznala násilí takového rázu ve věcech víry i svědomí, nebyl jí vlastní fanatismus. Násilí u nás pravoslavných vycházelo převážně ze státní moci. A historický hřích církve pravoslavné (z její lidské stránky) byl v příliš velké podřízenosti státní moci. Lidské hříchy a kazy byly i v katolické i v pravoslavné církvi. Ale nedostatky křesťanství ve světě byly vždycky vadami křesťanů, nedostatky lidskými, a ne Božími, neúspěch křesťanství byl neúspěchem lidským, a ne Božím. Jestliže neuskutečňujete spravedlnost a kazíte pravdu, máte vinu vy, a ne pravda.

   Lidé pro sebe vyžadují svobodu, nechtějí, aby je někdo nutil k dobru. Ale za následky nadměrné svobody, dané jim Bohem, obviňují Boha. Kdo nese vinu na tom, že lidský život je naplněn zlem? Cožpak křesťanství nese vinu, snad Kristus je vinen? Kristus neučil ničemu, za co je kritizováno křesťanství, kvůli čemu lidé nemají křesťanství rádi a odmítají je. Kdyby lidé šli za tím, co učil Kristus, pak by v křesťanském světě nebylo to, kvůli čemu se proti křesťanství vystupuje. Spisovatel Wells kdesi uvádí dialog mezi lidmi a Bohem. Lidé si stěžují, že život je plný zla a strádání, válek, násilí apod., že život je nesnesitelný. Bůh odpovídá lidem: „Vám se to nelíbí, tak to nedělejte!" Tento rozhovor, svou jednoduchostí tak obdivuhodný, je velice poučný.

    Křesťanství existuje ve světě za strašného odporu sil zla, křesťané působí v temném živlu. Nejenom zlo lidské, ale i zlo nadlidské se protiví křesťanství. Proti Kristu a Jeho církvi vystupují síly pekla. A tyto síly pekel působí nejenom mimo církev a mimo křesťanství, ale i uvnitř církve a křesťanství, aby církev rozkládaly a křesťanství rozvracely. Ohavnost spuštění je na místě svatém, ale proto přece není to místo méně svaté, naopak ještě silněji svítí. Kdyby lidé měli duchovní zření, asi by spatřili, že kazíce křesťanství, zrazujíce křesťanství a proklínajíce křesťanství za to špatné, za co křesťanství nenese vinu, znovu právě oni křižují Krista. Kristus věčně prolévá svou krev za hříchy světa, za hříchy těch, kteří ho odmítli a přibíjejí ho na kříž. O pravdě nelze soudit podle lidí, ba dokonce podle těch lidí, kteří z nich jsou ti nejhorší. Je třeba přímo pohlédnout do tváře Pravdě, spatřit světlo, které z ní vyzařuje. V lidských zrcadlech by se pak mělo o pravdě usuzovat podle apoštolů a mučedníků, asketů a světců, ne však podle ohromné masy polokřesťanů - polopohanů, kteří dělají všecko, aby zkazili obraz křesťanství ve světě.

    Dvě veliké zkoušky byly seslány na křesťanské lidstvo ve světě: zkouška pronásledováním a zkouška vítězoslávou. První zkoušku, zkoušku skrze pronásledování, křesťané vydrželi a projevili se jako vzory mučedníků a hrdinů. Křesťané se osvědčili v samém počátku existence křesťanství, i když byli podrobeni pronásledování od římského státu, a vydrží pronásledování i v našich dnech, kdy v Rusku pronásleduje křesťany komunistická moc. Ale o mnoho těžší je vydržet  zkoušku vítězoslávou. Když se císař Konstantin sklonil před Kristem a křesťanství se stalo náboženstvím vládnoucím, státním, tehdy započalo druhé období zkoušky vítězoslávou. A tuto zkoušku už křesťané nevydrželi tak dobře jako zkoušku pronásledováním. Častěji se sami křesťané měnili z pronásledovaných v pronásledovatele, nechali se zlákat královstvím tohoto světa, panováním nad světem. A právě tehdy vnesli křesťané do křesťanství ty kazy, které se staly předmětem obviňování křesťanství. A opět - není to křesťanství, které nese vinu na tom,  že lidé nedokázali unést radost nad jeho vítězstvím ve světě a že toto vítězství převrátili na pokažení samotného obrazu křesťanství. A tak znovu byl Kristus přibíjen na kříž těmi, kteří se považovali za jeho služebníky na zemi, ale nechápali, jakého jsou vlastně ducha.

 

 

V.

 

   Lidé dnešní doby, kteří se od křesťanství vzdálili, si často myslí, že křesťanská církev se musí skládat z lidí dokonalých, lidí svatých, a odsuzují církev za to, že v ní je tolik lidí hříšných, nedokonalých, tolik  špatných křesťanů. To je přece ten obvyklý argument proti křesťanství, stále týž argument. Jde však o velké nepochopení povahy církve, zapomíná se na její podstatu. Církev existuje právě především kvůli hříšníkům, je zde pro nedokonalé, pro hynoucí. Církev vždycky sestupuje do hříšného světa a působí uprostřed živlů světa, ponořených do hříchu. Církev je nebeská, co do svého původu, a věčná, co do svého základu, ale působí na zemi a v čase, nezůstává na výšinách daleko od hříšného světa, který se svíjí v křečích bolestí. Církev musí především tomuto světu pomoci, tento svět zachraňovat pro věčný život, pozvedat jej do nebe. Podstata křesťanství spočívá ve spojení věčnosti a času, nebe a země, božského a lidského, nikoliv v odtržení od času, od země, od lidského. Časné, lidské musí být nikoliv odmítáno a zavrženo, ale prosvětleno a proměněno.

    V prvních stoletích křesťanství byl církví prohlášen za sektářství takzvaný montanismus, který tvrdil, že se církev skládá výlučně z dokonalých a svatých, a žádal o vyvržení z církve hříšníků a nedokonalých. Církev byla pro montanisty společenstvím lidí, kteří získali zvláštní dary Ducha svatého. Tím se velká část hříšného křesťanského lidstva ocitla mimo církev. Pravé církevní vědomí však montanismus odsoudilo a potvrdilo názor, že církev je společenstvím hříšníků, získávajících spásu. Svatí jsou štítem a oporou církve, ale nejenom z nich se skládá církev. K ní patří lidstvo všech stupňů dokonalosti, lidstvo, které se zachraňuje od hříchů. Církev na zemi je církev bojující, zápasící se zlem a hříchem, nikoliv však už církev oslavená. Kristus sám pobýval u celníků a hříšníků, a za to ho odsuzovali farizeové. A církev Kristova se musí podobat Kristu, nemůže být jenom s čistými a dokonalými, musí být především s těmi, kteří hynou. Křesťanství, které by uznávalo jenom čisté a dokonalé, by bylo křesťanstvím farizejským. Soucit, ohleduplnost, milosrdenství k bližním se všemi jejich hříchy a nedokonalostmi je věcí křesťanské lásky, je požadavkem křesťanské dokonalosti. Odsuzovat křesťanství za zdejší pozemskou špínu, která se nalepila na církev během její pozemské cesty, je farizejství. A pak, sotva jsou ti, kteří ji odsuzují, sami tak čistí a dokonalí.

    Montanismus je příkladem lživého maximalismu v křesťanství. Ale takovýto maximalismus odhaluje svou nekřesťanskou podstatu, je to vždycky maximalismus  z nedostatku lásky a z duchovní pýchy, je to lživý moralismus. Lež maximalismu se projevuje v tom, že maximalistické požadavky nekladete na sebe, ale na jiné lidi, když odsuzujete jiné lidi za to, že neuskutečnili maximální čistotu, dokonalost, svatost,

avšak vás ani nenapadne, abyste takovou maximální čistotu, dokonalost, svatost sami uskutečnili. Ti pak, kteří sami skutečně dosahovali maximální dokonalosti a svatosti, obvykle druhé neodsuzovali. Svatí, starci, jsou velice shovívaví k lidem. Maximální požadavky je třeba klást především na sebe, a ne na druhé. Maximální požadavek na druhé je obvyklá licoměrnost a farizejství. Křesťanství je náboženství lásky a spojuje v sobě tvrdost a přísnost s maximálním uplatňováním požadavků především k sobě, se shovívavostí, milosrdenstvím a laskavostí ve vztahu k bližním. Těm však, kteří odsuzují křesťanství na základě hříchů křesťanů, se samým nechce uskutečňovat vyšší požadavky křesťanství, ba ani se o to nepokoušejí. Našim současníkům je takové odsuzování pouze záminkou k vyjádření svého nepřátelství vůči křesťanům a k ospravedlnění své zrady křesťanství. Přikrývají se falešným moralismem.

   Křesťanství se v této věci velice liší od učení stoupenců Lva N. Tolstého, učení abstraktního moralismu. Lev N . Tolstoj radikálně a krutě kritizoval takzvané historické křesťanství a často byla jeho kritika fakticky nespravedlivá. L. N. Tolstoj říká, že křesťanství bylo vyznáváno jako abstraktní učení a nebylo uskutečňováno v životě, nebyl plněn Kristův odkaz. Tolstému samotnému se křesťanství zúžilo na Kristovo mravní učení, na Kristova přikázání, zatímco tajemná, mystická stránka křesťanství je mu nepochopitelná a protivná. Myslel, že všechno záleží na pravdivém vědomí a že je snadné uskutečnit to, co si uvědomujeme. Že když si uvědomíme pravdivý zákon života, zákon Hospodáře života, tj. Boha, už tím prý budeme mít sílu jej snadno uskutečnit. L. N. Tolstoj neuznával svobodu člověka a necítil zlo, založené v hlubinách lidské povahy. Zlo mu bylo vždycky důsledkem falešného vědomí, chybné chápání života. Pramen zla viděl ve vědomí, nikoliv ve vůli, nikoliv ve svobodě. Proto k vítězství nad zlem nepotřeboval Boží pomoc, stačila mu jen změna vědomí. L. N. Tolstému nebyl Ježíš Kristus Vykupitelem a Spasitelem, viděl v něm jenom velikého učitele života, zvěstovatele životních pravidel, mravních příkazů. Tolstému se zdálo, že uskutečňovat křesťanství v životě je snadné, že je snadnější žít podle zákona lásky, než podle zákona nenávisti, jako žije svět, že je to jednoduché, výhodné a rozumné. Říkal, že Kristus učil, abychom nedělali hlouposti. Křesťanství se neuskutečnilo v životě, Kristova přikázání nebyla splněna, protože prý tomu vadilo lživé teologické učení, upírající veškerou svou pozornost na samotného Krista, kladoucí vše na vykoupení, které On dokonal, na Boží milost. A Lev N. Tolstoj se hrubě pustil do církevního křesťanství.

   Měl pravdu, když žádal zodpovědný vztah ke křesťanství, když volal po uskutečňování přikázání Kristových v životě, ale strašně bloudil, když myslel, že učinit to je snadné, že k tomu postačí jen správné vědomí a že je to možné učinit bez Krista - Spasitele, bez milosti Ducha Svatého. L. N. Tolstoj snadno vyžadoval od lidí maximalismus při uskutečňování Božích přikázání a upadl do lživého morálního maximalismu. Ani jemu samotnému nebylo už tak snadné uskutečnit v životě učení, které vyznával, nedokázal to až do své smrti. A proto právě před smrtí odešel od své rodiny a stal se poutníkem alespoň na několik dní.

   Učení L. N. Tolstého a jeho životní cesty jsou v našem tématu velmi poučné. L. N. Tolstoj odsuzoval celé křesťanství, které bylo před ním, a považoval za pravdivé jedině své vlastní křesťanství. Odsuzoval valnou část lidí za nemravnost, za to, že se nezříkají svého vlastnictví, nezabývají se fyzickou prací, jedí maso, kouří atd. Ale sám nebyl schopen uskutečnit mravní maximalismus ve svém životě. Láska se mu změnila v zákon, postrádající milost, a ve zdroj odsouzení. L. N. Tolstoj vyslovil velikou kritickou pravdu a řekl mnoho správného o hříších křesťanského světa, o hříších křesťanů. Spravedlivě demaskoval nekřesťanský charakter společnosti a kultury. Ale samotné křesťanství v křesťanech neuviděl, neprohlédl k němu přes hříchy, nedokonalosti a zvrácenosti křesťanů. Pýcha rozumu mu zabránila stát se vnitřně křesťanem, nepřijal Krista do svého nitra, Kristus mu zůstal jen vnějším učitelem života. L. N. Tolstoj byl člověk geniální a jeho hledačství Boží Spravedlnosti bylo veliké. Ale obrovské množství lidí, kteří neměli ani jeho genialitu, ani jeho žízeň po Boží Spravedlnosti, odsuzuje spolu s křesťany i samotné křesťanství, bez jakékoliv vlastní snahy uskutečnit v životě dokonalost a aniž se trápí otázkou o smyslu a oprávněnosti křesťanství.

 

 

VI.

 

    Byla by to lež, kdybychom si mysleli, že je snadné uskutečnit Kristův odkaz nebo že křesťanství není pravé náboženství, protože křesťané špatně uskutečňovali přikázání svého náboženství. Ale nikoliv menší, naopak ještě větší lží by bylo, kdybychom si mysleli, že není třeba se už vůbec snažit o uskutečňování křesťanství v celé plnosti života, že není nutné se ani jenom snažit o dokonalost podobnou dokonalosti Otce nebeského, jelikož tak jako tak prvotní hřích nám nedovolí dojít k dokonalosti. V každém okamžiku svého života se má křesťan snažit o dokonalost, která by byla podobná dokonalosti nebeského Otce, a má směřovat ke Království Božímu. Celý křesťanův život by měl probíhat v tomto znamení. Hledejte především Království Boží a všechno ostatní vám bude přidáno. Vůle k dokonalosti, k pravdě Boží, ke Království

Božímu, nesmí být paralyzována s odůvodněním, že lidská přirozenost je hříšná a že tak jako tak dokonalost na zemi je nedostižitelná. Člověk musí uskutečňovat Boží pravdu nezávisle na tom, zda se tato pravda uskuteční v plnosti života. I když jen málo lidí na zemi uskuteční Kristovu pravdu, i když ji člověk uskutečňuje byť jen jeden den,

hodinu svého života, neznamená to, že by se neměla uskutečňovat. Jsou-li licoměrné neustálé výtky lidí kvůli neuskutečňování křesťanství v životě, což přechází až k odmítání křesťanství samotného, pak o nic menší licoměrností nebude odmítání realizace Kristovy spravedlnosti s odůvodněním, že je stejně neuskutečnitelná. Pravdivá cesta tkví právě v úsilí o uskutečňování Kristovy pravdy a v hledání Království Božího, bez odsuzování jiných lidí, svých bližních.

   Křesťanství vstoupilo do zcela nové epochy, kdy už nebude možné ke své víře zaujímat jenom vnějškové stanovisko a omezovat se na obřadovou zbožnost, kdy křesťané budou muset mnohem vážněji brát uskutečňování svého křesťanství v celé životní plnosti, budou hájit svou víru celou osobností, svým životem, svou věrností Kristu a jeho odkazu, láskou, která stojí proti zlobě světa. V naší pravoslavné církvi dnes dochází k výběru nejlepších, nejupřímnějších, nejvroucnějších, nejlépe připravených se obětovat, nejvěrnějších Kristu, i k odpadu těch lidí, kteří byli jenom vnějšími pravoslavnými, zvykovými pravoslavnými, nechápajícími smysl své víry i toho, k čemu víra zavazuje.

   Bylo by možné říci, že končí období směšování křesťanství s pohanstvím a začíná doba čistšího křesťanství. Křesťanství bylo velice zkaženo tím, že bylo vládnoucím náboženstvím a církev se dala svést césarovým mečem, k němuž se uchylovala v násilí nad těmi, jejichž víra byla jiná, nesouhlasící s vírou vládnoucí. Proto ve vědomí mnoha lidí křesťanství přestalo být náboženstvím Kříže, proto se s křesťanstvím začal spojovat obraz pronásledovatele, a ne pronásledovaného. Křesťanství příliš mnozí lidé přijímali jako posvěcení pohanských zvyklostí bez skutečného osvícení a proměnění. Ale nyní nastupují chvíle, kdy se křesťanství znovu stává pronásledovaným, a proto se od křesťanů vyžaduje více heroismu a obětavé lásky, více soustředěnosti a uvědomělosti při vyznávání své víry. Přicházejí doby, kdy křesťané přestanou být pohoršením na cestě ke křesťanství.

 

 

VII.

 

    Křesťanská víra nás volá, abychom hledali nade všecko Království Boží a Boží dokonalost. Avšak křesťanské víře je cizí snění a utopismus, je jí cizí laciný maximalismus. Křesťanství je realistické a svatí otcové vždy vyzývali k duchovní střízlivosti. Křesťanské vědomí vidí všechny těžkosti, které stojí na cestě dokonalého života, ví, že Království nebeské se získává silou(6). Křesťanství nás především vyzývá, abychom vždy kráčeli od vnitřního k vnějšímu, a ne od vnějšího k vnitřnímu. Žádnými vnějšími, násilnými cestami se nedá dosáhnout dokonalého života osobního i společenského. Je nutný vnitřní duchovní přerod. Vnitřní duchovní přerod je však dílem svobody a milosti, nikdy však není věcí nutnosti a donucování. Dokonalé křesťany a dokonalou křesťanskou společnost nelze vytvořit žádnými donucovacími způsoby. Je nutná skutečná, reálná změna lidských duší a duší národů. Z toho, že lidé nosí jméno křesťanů, ba dokonce ani z toho, že vyznávají křesťanskou víru, proto ještě nevyplývá, že dosáhli dokonalého života. Uskutečnění křesťanské dokonalosti v životě je nekonečný a těžký úkol. Pouze nemnozí asketové (7 ) se pozvednou na vrchol dokonalé křesťanské lásky. Odmítat křesťanství, založené na nedokonalosti a špatných vlastnostech křesťanů, je v podstatě neznalost a nepochopení prvotního hříchu. Pro ty, kdo si uvědomují prvotní hřích, se stává pochopitelným, že nehodnost křesťanů může jedině potvrdit, ne však vyvrátit hodnotu křesťanství. Křesťanství je náboženství vykoupení a spasení z hříchu, křesťanství hlásá pravdu o tom, že svět leží ve zlu a že člověk je hříšný. Různá jiná učení se domnívají, že je možné dosáhnout dokonalého života bez skutečného, reálného vítězství nad zlem. Ale křesťanství si to nemyslí, křesťanství vyžaduje reálné duchovní vítězství nad zlem, duchovní přerod a obnovu, vyžaduje toto naléhavěji a radikálněji než všechna jiná učení.

    Tou stránkou v křesťanství, která byla mnohem víc popírána, byla skutečnost, že je pro příliš mnohé a že mnozí nosili na sobě vnější křesťanské nálepky a znaky, ale nebyli reálně křesťanští. Není nic odpornějšího, než je lež, přetvářka a licoměrnost. Právě to vyvolávalo protest a odpor. Stát se nazýval křesťanským a nosil symboly a znaky křesťanství, ale reálně křesťanským nebyl. Totéž by bylo možné říci o křesťanské zvykovosti, o křesťanské nauce a umění, o křesťanském hospodářství a právu, o celé křesťanské kultuře. Všechno si dávalo jméno křesťanské, ale tomuto pojmenování neodpovídalo reálné proměnění a prosvětlení. Křesťanstvím ospravedlňovali dokonce vykořisťování člověka člověkem v životě sociálním, hájili bohaté a mocné tohoto světa. Starý pohanský člověk, v němž kolotaly vášně, žil v křesťanském světě a byl povolán, aby křesťansky budoval život. Církev vnitřně na něho působila, ale nemohla násilně zvítězit nad jeho starou hříšnou přirozeností. To je proces vnitřní, skrytý a nebijící do očí. Království Boží přichází nenápadně.

    V křesťanském světě se navršilo mnoho pokrytectví a lži, mnoho podmíněnosti a rétoriky. To nemělo zůstat bez protiakce. Povstání proti křesťanství a odpad od křesťanství znamenal častěji vyjádření pravdivého přání, aby se všechno vnější podobalo vnitřnímu. Není-li křesťanství uvnitř, pak by nemělo být ani navenek. Jestliže stát, společnost, kultura nejsou vnitřně křesťanské, pak není zapotřebí je nazývat křesťanskými, nemělo by docházet k přetvářce a nemělo by se lhát. V tom protestu byla i jistá vlastně dobrá stránka - neláska ke lži, láska k pravdě. Avšak spolu s pravdivostí a upřímností, s protestem proti lži a pokrytectví se objevuje i nová lež, nová licoměrnost. Na tom základě, že lidé a společnost byli nikoli reálně, nikoliv skutečně, ale falešně, pokrytecky a vnějškově křesťanskými, se začalo tvrdit, že samotné křesťanství je nepravda a lež, a zlo lidí se začalo považovat za zlo samotného křesťanství. A při tom ovšem sebe začali považovat (tito kritikové) za vrchol, za dokonalost, za vyznavače nejpravdivějšího světového názoru. Na místo pokrytectví křesťanského se vytvořilo pokrytectví. Odpůrci křesťanství se domnívají, že oni jsou sami lepší než křesťané, že jsou osvícenější a lépe znají pravdu. Ve skutečnosti jsou to lidé, které svět svedl, kteří se zřekli Pravdy, protože se nechali uchvátit tím, jak lidé zkazili Pravdu, více než samotnou Pravdou. Jsou horší než křesťané, protože ztratili citlivost vůči hříchu. Filosof Nietzche vášnivě vystupoval s nenávistí proti křesťanství, protože viděl jenom znetvořené vnější křesťany, křesťanství samotné však neviděl a nechápal.

    Křesťanský svět prožívá krizi, která jím otřásla až do nejhlubších prazákladů. Vnější křesťanství, přetvařující se, lživě řečnící, nemůže už déle existovat, jeho věk končí. Spojení víry v obřady s pohanskou nepravdou života je nadále nemožné. Přichází věk skutečného realismu, kdy duše lidská stojí přímo tváří v tvář tajemství života a smrti.

Podmíněnosti vnějšího zvykového bytí, politické a státní reformy, zrelativizovaná vnější morálka, abstraktní ideologické teorie, to vše už ztrácí svůj dřívější význam. Lidská duše chce proniknout do hlubiny samotného života, chce znát to nejpodstatnější a potřebné, chce žít pravdou a spravedlností. V naší době pod vlivem všech prožitých otřesů se rodí duše, které chtějí především ničím nepřekrytou a ničím nezkaženou pravdivost. Člověk je unaven lží, rozkolísaností, vnějšími znaky a formami, které jsou náhražkami opravdových realit života. A duše lidská touží uzřít Pravdu křesťanství bez prostřednictví oné lži, kterou do něho zavlekli křesťané, ráda by vstoupila do společenství se samotným Kristem.

    Kvůli křesťanům se zapomínalo na Krista, přestali ho vidět. Křesťanská obroda bude právě a především obratem ke Kristu, k samotné Kristově Pravdě, osvobozené od lidských kazů a přizpůsobování. Vědomí nepřekonatelnosti prvotního hříchu by nemělo oslabit v člověku vědomí i své vlastní zodpovědnosti za věc Kristovu ve světě a nemělo by paralyzovat energii, určenou službě této věci. Reálné uskutečňování křesťanství, Kristovy Pravdy a Kristových přikázání se někdy lidem zdá být neunesitelným beznadějným úkolem. Ale vždyť samo křesťanství nás učí, že pouhými lidskými silami nemůže být křesťanství uskutečněno v životě. Co je nemožné u lidí, je možné Bohu. Věřící v Krista ví, že není sám, že Kristus je s ním a že Kristovu Pravdu je povolán uskutečňovat v životě spolu se samým Kristem, svým Spasitelem.

 

___________________________________________________________________________

1 Giovanni Boccaccio (1313-1375), italský renesanční spisovatel, autor Dekameronu

     (Pozn. překl.)

2 milosti

3 pravd

4 svátostí

5 stavu pádu do hříchu

6 Autor má na mysli výrok Pána Ježíše Krista (Mt 11,12) „Ode dnů Jana Křtitele až

     podnes království nebeské trpí násilí..."( v ruském překladu „bere se silou", tj.  

     získává se s obtížemi namáhavě. Pozn. překl).

7  Duchovní hrdinové, rus. „podvižniki“.