Nikolaj Berďajev

 

PRAVDA PRAVOSLAVÍ

(přeložil ThDr. Pavel Aleš)

 

 

  

    Křesťanský svět zná málo pravoslaví. Jsou známy jen vnější a většinou záporné rysy pravoslavné církve, avšak její vnitřní, duchovní poklady lidé neznají. Pravoslaví bývalo uzavřené. Nemělo duch proselytismu1 a světu se neodhalovalo. Dlouhou dobu pravoslaví nemělo onen světový význam, nehrálo aktuální roli v dějinách jako katolicismus nebo protestantství. Zůstávalo stranou náboženských bojů, které se po staletí odehrávaly, celá staletí žilo pod ochranou velkých říší (Byzance, Ruska) a chránilo věčnou pravdu před rozkladnými procesy světových dějin po celá staletí. Pro náboženský typ pravoslaví je charakteristické, že nebylo dostatečně aktualizováno a projeveno navenek, nebylo útočné a právě proto v něm nebeská pravda křesťanského učení nejméně podlehla zkáze. V pravoslavné církvi byly momenty dějinných hříchů, zejména ve spojitosti s vnější závislostí na státu, avšak samo církevní učení, sama duchovní cesta zkáze nepropadla.

   Pravoslavná církev je především církví tradice na rozdíl od církve katolické, jež je především církví autority, a církví protestantských, které jsou církvemi osobní víry. Pravoslavná církev neměla jednu vnější, autoritativní organizaci,  zato však se neochvějně udržovala silou vnitřního podání (tradice), nikoliv silou vnější autority. Ze všech forem křesťanství si uchovala nejpevnější spojení s prvotním křesťanstvím. Síla vnitřního podání v církvi je síla duchovní zkušenosti, síla předávání si duchovní cesty, síla nadosobního duchovního života, v němž se každé pokolení odpoutává od vědomí, že si postačí samo o sobě 2, a od vědomí uzavřenosti, a přistupuje k obecenství v duchovním životě se všemi předcházejícími pokoleními až k apoštolům. V podání (tradici) získám tutéž zkušenost a totéž poznání jako apoštol Pavel, mučedníci, svatí a celý křesťanský svět. V podání není moje vědění jen věděním osobním, ale i nadosobním, a já nežiji osamocen, nýbrž v Kristově těle, v jednom duchovním organismu se všemi svými bratry v Kristu.

    Pravoslaví je především pravověrnost - orthodoxie - života, nikoliv pravověrné učení. Heretici3 jsou pro pravoslaví nejenom ti lidé, kteří vyznávají lživé doktríny, ale i ti, kteří mají lživý duchovní život a kráčejí lživou duchovní cestou. Pravoslaví především není doktrína, není vnější organizace, ani vnější forma chování, ale je to duchovní život, je to duchovní zkušenost a duchovní cesta. Ve vnitřní duchovní činnosti vidí pravoslaví podstatu křesťanství. Pravoslaví je nejméně normativní forma křesťanství (ve smyslu normativně racionální logiky4  a morálního juridismu5 - je jeho forma nejduchovnější. A tato duchovnost a skrytost pravoslaví byla často pramenem jeho vnější slabosti. Vnější slabost a nedostatek projevu sebe sama, nedostatek vnější aktivity a realizace byl každému zjevný, avšak jeho duchovní život a jeho duchovní poklady zůstávaly skryté a neviditelné. A to je charakteristické pro duchovní typ Východu, na rozdíl od duchovního typu Západu, vždy aktuálního a projevujícího se navenek, avšak často při této aktivnosti duchovně se ochuzujícího, vyprazdňujícího. Na Východě v oblasti nekřesťanské je zvláště duchovní Indie skryta před vnějším pozorováním a neaktualizuje se v dějinách. Takovou analogii můžeme uvést, i když duchovní typ křesťanského Východu se velmi liší od duchovního typu Indie. Svatost v pravoslavném světě, na rozdíl od svatosti ve světě katolickém, nezanechávala po sobě /tolik/ písemných památek, zůstávala skryta. A to je příčina, proč je tak těžko z vnějšího pohledu posoudit duchovní život pravoslaví.   Pravoslaví nemělo svůj věk scholastiky6, prožilo pouze věk patristiky7. A pravověrná církev se až dodnes opírá o východní učitele církve. Západ to považuje za příznak ztrnulosti pravoslaví a odumírání v něm tvůrčího života. Avšak tento fakt můžeme vyložit i jinak: v pravoslaví nebylo křesťanství tak zracionalizované, jako bylo zracionalizované na Západě v katolicismu za pomoci Aristotela a názorů řeckého intelektualismu. Doktríny v pravoslaví nikdy nenabývaly takového posvátného významu a dogmata nebyla připájena k závazným intelektuálním bohosloveckým naukám, nýbrž byla chápána především jako mystická fakta. V bohosloveckém a filosofickém výkladu dogmat jsme tedy zůstali svobodnější. V 19. století bylo v tvůrčím úsilí pravoslavného myšlení v Rusku více svobody a duchovního nadání, než v myšlení katolickém a dokonce protestantském.

   K duchovnímu typu pravoslaví patří také prvotní a od počátku pevný ontologismus8, který je jevem pravoslavného života a dále potom pravoslavného myšlení. Křesťanský Západ šel cestou logického myšlení, v němž byl subjekt stavěn proti objektu a byla porušena organická celost myšlení a organické spojení s životem. Síla Západu je ve složitém rozvíjení jeho myšlení, v reflexi a kritice, v zjemnělém intelektualismu. Avšak právě zde bylo narušeno spojení poznávajícího a myslícího s prvobytím a prvoživotem. Poznání bylo vyvozováno ze života, myšlení bylo vyvozováno z bytí. Poznání a myšlení neprocházelo v duchovní celistvosti člověka, v organickém spojení všech jeho sil. Na této půdě Západ dobyl velkých úspěchů, avšak od toho pochází i rozklad původního ontologismu myšlení, myšlení se neponořovalo do hlubin jsoucna. Odtud pramení scholastický intelektualismus, racionalismus9, empirismus10, krajní idealismus11 a pragmatismus12 západního myšlení. Na půdě pravoslaví zůstalo myšlení ontologické, spojené s bytím, a to se jeví v celém ruském nábožensko - filosofickém myšlení 19. a 20. století. Pravoslaví cítí racionalismus a juridismus13 jako prvky cizí, je mu cizí jakýkoliv normativismus. Pravoslavná církev není definována v racionalistických pojmech, nýbrž je chápána pouze těmi, kdo v ní žijí a jsou spojeni s její duchovní zkušeností. Mystické typy křesťanství nelze podrobit žádným intelektualistickým definicím, nemají příznaky juridické, právě tak jako nemají příznaky racionální. Opravdové pravoslavné bohoslovecké myšlení je bohosloví duchovně zkušenostní. Pravoslavní většinou nemají scholastické učebnice.

   Pravoslaví si je vědomo, že je náboženstvím Svaté Trojice, nikoliv abstraktní   monotheismus 14, nýbrž konkrétní trinitarismus 15. V duchovním životě, v duchovní zkušenosti a v duchovní cestě se odráží život Svaté Trojice. Pravoslavná liturgie se počíná slovy: „Blahoslaveno budiž království Otce i Syna i svatého Ducha". Všechno přichází z výše, od svaté Božské Trojičnosti, z výše Jsoucího, a ne od člověka a jeho duše. V pravoslavné představě sestupuje sama Božská Trojičnost, nikoliv, že vystupuje člověk. V západním křesťanství je daleko méně vyjádřena Trojičnost, neboť toto křesťanství je christocentričtější16 a antropocentrické17. Tento rozdíl je patrný už ve východní a západní patristice, z nichž patristika východní theologicky vychází od Božské Trojice, zatímco západní vychází od lidské duše. Proto Východ odhaluje ponejvíce tajemství dogmatu trojičného a dogmatu christologického. Západ pak většinou učí o milosti a svobodě a organizaci církve. Na Západě bylo větší bohatství a různost myšlení.

   Pravoslaví je totiž křesťanství, v němž se též nejvíce projevuje Duch Svatý. Proto nepřijala pravoslavná církev „filioque"18, protože v něm vidí subordinacismus19 v učení o Duchu svatém. Přirozenost Svatého Ducha je v dogmatech a učeních odhalena nejméně, avšak pro svoji činnost je nám Duch Svatý nejblíž, ze všech tří Osob je nejimanentnější20 světu. Duch Svatý bezprostředně působí na stvořený svět a proměňuje stvoření. Toto učení odhalil velký ruský světec Serafim Sarovský. Pravoslaví je nejenom ve své podstatě trinitární, ale vidí svůj úkol v tom, aby tento život byl proměněn podle vzoru Svaté Trojice, je tedy v podstatě pnematologické 21.

   To mluvím neustále o hlubinách tajemství v pravoslaví, nikoliv o jeho povrchu, o různém proudění theologických směrů. Pneumatologická theologie očekává nová vylití na svět Ducha Svatého a vzniká nejsnadněji na pravoslavné půdě. To je významná zvláštnost pravoslaví: z jedné strany je konservativnější než katolicismus a protestantismus, avšak z druhé strany v hlubině pravoslaví žije vždy velké očekávání náboženské novosti na světě, vylití Ducha Svatého, zjevení Nového Jeruzaléma.

   Pravoslaví ostře rozlišuje hranice božského a lidského světa, Božího Království a království císařova, a nepřiznává zde žádné možné analogie, k nimž se často uchyluje katolická theologie. Božská energie působí v člověku a ve světě skrytě. O stvořeném světě není možno říci, že je božstvem anebo, že je božský, není však ani možno říci, že je vně božského. Bůh a božský život se nepodobají přírodnímu světu a přírodnímu životu, zde není možno provést analogii. Bůh je nekonečný, přírodní život ohraničený a konečný. Avšak energie Božství se přelévá do světa přírodního, působí naň a prosvětluje jej. A právě toto je pravoslavné vidění Ducha Svatého. Pro pravoslavné vědomí je například učení Tomáše Akvinského o přirozeném světě, které staví přirozený svět do protikladu světu nadpřirozenému, formou sekularizace22 světa. Pravoslaví je ve svém principu pneumatické a v tom je jeho osobitost. Pneumatičnost je totiž důsledný trinitarismus, dovedený do konce. Milost není prostředníkem mezi nadpřirozeným a přirozeným, milost je činnost Božské energie působící na stvořený svět, je to účastenství Ducha Svatého ve světě. Zejména tato pneumatičnost pravoslaví činí z něho nejméně zakončenou formu křesťanství, vyjevuje v něm převahu novozákonních prvků nad prvky starozákonními. Pravoslaví ve svém vrcholu chápe úkol života jako úsilí o získávání milosti Ducha Svatého, jako duchovní proměnění tvorstva. A toto chápání je ve své podstatě v protikladu k zákonickému chápání, podle něhož svět božský a nadpřirozený je zákonem a normou světu stvořenému, hmotnému a přirozenému.

   Pravoslaví je především liturgické. Učí lid a vzdělává jej ani ne tolik kázáními a předkládáním norem a zákonů chování, jako samým liturgickým děním, v němž je dán předobraz proměny života. Učí lid rovněž vzory světců, tu vzniká kult svatosti. Avšak vzory svatých nejsou normativní. Je v nich dáno prosvětlení milostí a proměna stvoření působením Ducha Svatého. Pro tuto nenormativnost pravoslavného typu se stává pravoslaví daleko těžší cestou lidského života, cestou dějinami, málo vhodnou pro jakékoliv organizování a tvořivost kultury. Skryté tajemství působení Ducha Svatého na stvoření nebylo aktuálně převedeno na cesty historického života.

     Pro pravoslaví je charakteristická svoboda. Tato vnitřní svoboda nemusí být ani patrná z vnějšku, avšak je rozlita všude. Idea svobody jako základu pravoslaví byla odhalena ruským náboženským myšlením v 19. a 20. století. Uznání svobody svědomí velmi odlišuje pravoslavnou církev od církve katolické. Avšak chápání svobody v pravoslaví je odlišné i od chápání svobody v protestantismu. V protestantství, jako v celém západním myšlení, se svoboda chápe individualisticky, jako právo osobnosti, která se chrání před ovlivňováním, před dotekem jakékoli jiné osobnosti a určuje sama sebe autonomně23. Individualismus je pravoslaví cizí, je mu vlastní osobitý kolektivismus. Náboženská osobnost a náboženský kolektiv nestojí proti sobě, nejsou spolu ve vnějším vztahu. Náboženská osobnost je uprostřed náboženského kolektivu a náboženský kolektiv ani není vnější autoritou pro náboženskou osobnost, není autoritou, která by z vnějšku ovlivňovala osobnost učením a zákonem života. Církev je jednotou lásky a svobody v milosti24. Pravoslaví je cizí autoritativnost, protože tato forma otvírá propast mezi náboženským kolektivem a náboženskou osobností, mezi církví a jejím členem. Bez svobody svědomí, svobody ducha, není církevní život, není možná dokonce ani představa o církvi, neboť církev netrpí ve svém nitru otroky, Bůh chce jen svobodné. Ale opravdová svoboda náboženského svědomí, svoboda ducha se odhaluje nikoliv izolované autonomní osobnosti, utvrzené v individualismu, nýbrž osobnosti, která si uvědomuje sebe v nadosobní duchovní jednotě, jednotě duchovního organismu, v těle Kristově, tj. v církvi. Moje osobní svědomí neleží vně nadosobního ani proti nadosobnímu svědomí, svědomí církevnímu: moje svědomí se odkrývá pouze uvnitř církevního svědomí. Avšak bez aktivního duchovního prohlubování vlastní duchovní svobody se život církve neuskutečňuje, neboť tento život církve nemůže být pro osobnost vnějším životem, aniž by byla bez spojení s církví. Žít v církvi vyžaduje větší duchovní svobodu nejen od prvního momentu vstupu člověka do církve, což přiznává i katolictví, ale v průběhu celého života. Svoboda církve ve vztahu k státu byla vždy ohrožena, avšak svoboda uvnitř církve trvala v pravoslaví neustále.

  V pravoslaví je svoboda organicky spojena se sborovostí25, to znamená s působením Ducha Svatého na náboženský kolektiv. Sborovost byla v církvi nejenom v době

všeobecných církevních sněmů (sborů), ale vždy. Sborovost totiž v pravoslaví znamená život církevního lidu. Sborovost neměla vnější juridické příznaky, měla příznaky pouze vnitřní, duchovní. Dokonce všeobecné sněmy (sbory) nevládly vnější nezvratnou autoritou. Neomylnost autority byla přiznána pouze církevnímu celku. Ve všech údobích dějin nositelem a ochráncem této církevní autority je všechen církevní lid. Všeobecné sněmy mají autoritu ne proto, že odpovídaly vnějším juridickým podmínkám zákonnosti, nýbrž proto, že církevní lid, celá církev je uznala za všeobecné (universální) a pravé. Pouze ten všeobecný sněm je pravý, v němž došlo k vylití Svatého Ducha. Vylití Svatého Ducha nemá vnější juridická kriteria26, církevní lid tento fakt poznává podle vnitřního duchovního svědectví. To vše ukazuje na nenormativní a nejuridický charakter pravoslavné církve. Spolu s tím pravoslavné vědomí chápe církev nejvyšší mírou ontologicky, čili vidí v církvi především nikoli organizaci a zařízení, nejen prostou společnost věřících, ale náboženský duchovní organismus, mystické tělo Kristovo.

  Pravoslaví je kosmičtější27 než západní křesťanství. Ani v katolictví, ani v protestantství nebyla dostatečně vyjádřena kosmická podstata církve jako těla Kristova. Západní křesťanství je převážně antropologické. Avšak církev je též kosmos, proniknutý a posvěcený Kristem. V ní podléhá činné milosti Ducha Svatého celý hmotný svět. Kristovo zjevení má kosmický, kosmogonický28 význam: znamená jakoby nové tvoření, nový den stvoření světa. Ze všeho nejcizejší se pravoslaví jeví juridické chápání vykoupení, když se podává jako vyřešení soudního procesu mezi Bohem a člověkem, zato

mu je vlastní jeho ontologické a kosmické chápání vykoupení, jako zjevení nového tvoření a nového člověčenstva. Centrální a pravou ideou východní patristiky byla idea „Theose" - zbožštění (obožštění) člověka a všeho stvořeného světa. Spása je zbožštění. A zbožštění podléhá celý svět, celý kosmos. Spasení je proměnění a prosvětlení tvorstva, nikoli soudní ospravedlnění. Pravoslaví je obráceno k tajemství vzkříšení jako vrcholu a poslednímu cíli křesťanství.

   Proto centrálním svátkem v životě pravoslavné církve je svátek Paschy, Světlého  Kristova vzkříšení. Zářivé paprsky vzkříšení pronikají pravoslavný svět. V pravoslavné liturgice má paschální svátek daleko větší význam než v katolicismu, kde vrcholem je svátek Kristova Narození. V katolickém prostředí se setkáváme především s Kristem ukřižovaným, v pravoslaví s Kristem vzkříšeným. Kříž je cesta člověka, avšak po ní spěje, jako i celý svět, ke vzkříšení. Tajemství ukřižování může snad zastínit tajemství vzkříšení. Tajemství vzkříšení je mezním tajemstvím pravoslaví. Tajemství vzkříšení je nejenom lidské, ale i kosmické. Východ byl vždy kosmičtější než Západ. Západ je lidštější, v tom je jeho síla a význam, avšak zároveň i jeho ohraničenost. Na duchovní půdě pravoslaví se projevuje tíhnutí k všeobecnému spasení. Spasení je chápáno nejen individuálně, ale i obecně (sborově), společně s celým světem. Z pravoslaví by nikdy nemohla vzejít slova Tomáše Akvinského29, který řekl, že spravedlivý v ráji bude pociťovat radost nad mukami hříšníků v pekle. Podobně na půdě pravoslaví nemohlo vzniknout učení o předurčení, nejenom jako forma krajního kalvinismu 30, ale i v té podobě, jak je vyjádřil blažený Augustin31. Velká většina východních učitelů církve, od Klimenta Alexandrijského32 až k Maximu Vyznavači33, zastávala apokatastasi - všeobecné spasení a vzkříšení. A to je charakteristické i pro (současné) ruské náboženské myšlení. Pravoslavné myšlení nikdy nebylo tlumeno idejí božské spravedlnosti a nikdy nezapomínalo na ideu božské lásky. A hlavně, nikdy neurčovalo člověka z hlediska Boží spravedlnosti, nýbrž myšlenkou proměnění a zbožštění člověka a kosmu.

   A konečně je nutno vidět ještě jeden závažný rys v pravoslaví - jeho eschatologické34 vědomí. Uvnitř pravoslaví se nejlépe zachovala prvokřesťanská eschatologičnost, očekávání druhého příchodu Kristova a přicházejícího vzkříšení. Eschatologičnost pravoslaví znamená jeho nezávislost na tomto světě a na pozemském životě, a větší zaměřenost k nebi a věčnosti, tj. ke Království Božímu. V západním křesťanstvu péče o aktualizaci křesťanství v dějinných cestách a soustřeďování se na uspořádávání světa a pozemské organizace zastínily eschatologické tajemství, tajemství druhého příchodu Kristova. V pravoslaví právě důsledkem jeho menší historické aktivity bylo uchováno velké eschatologické očekávání. Apokalyptická35 strana křesťanství zůstala v jeho západních formách nejméně vyjádřena. Na Východě v pravoslavné půdě, a zejména na půdě ruského pravoslaví vznikly proudy apokalyptické, očekávání nových výlevů Ducha Svatého. Pravoslaví je nejtradičnější, nejkonservativnější forma křesťanství, neboť chránilo dávnou pravdu, avšak je v něm zárodek možnosti největších náboženských novot, nikoli ovšem novot lidské myšlenky a kultury, která je velká na Západě, ale novosti náboženské proměny života. Primát tohoto celostného života nad diferencovanou kulturou byl vždy charakteristický pro pravoslaví. Na půdě pravoslavné nevznikla tak veliká kultura jako na půdě katolicismu anebo protestantismu. A snad to bylo proto, že pravoslaví je soustředěno ke Království Božímu, které se zjeví nikoliv jako důsledek historické evoluce, ale jako výsledek tajemné proměny světa. Ne evoluce, ale proměna světa - to je charakteristický rys pravoslaví.

   Pravoslaví nelze poznat z theologických traktátů, které zůstaly, pravoslaví se poznává v životě církve a církevního lidu, nejméně však se pravoslaví poznává v pojmech. Pravoslaví však musí vystoupit ze stavu uzavřenosti a izolovanosti, musí aktualizovat své duchovní utajené poklady. Jedině tehdy získá světový význam. Přiznání výlučného významu pravoslaví jako nejčistší formy křesťanství nesmí v něm však zrodit pocit sebeuspokojení a vést k odmítání významu západního křesťanství. Naopak, musíme uznat západní křesťanství a mnohému se u něho učit. Musíme tíhnout ke křesťanské jednotě. Pravoslavné křesťanství nejméně podlehlo sekularizaci a proto může mnoho dát pokřesťanštění světa. Christianizace světa nesmí znamenat zesvětštění křesťanství. Křesťanství nemůže být izolováno od světa, musí v něm být činné, aniž by se od světa oddělovalo nebo v něm setrvávalo.

 

 

 

___________________________________________________________________________

(Poznámky pod čarou opatřila redakce knižního vydání - Pravoslavné vydavatelství Olomouc, 2001)

 

1 Proselyté ve Starém zákoně byli lidé obrácení k židovskému náboženství z jiných věr.

   Autor myslí na proselytismus v dnešním chápání, jímž je např. cílené obracení lidí k

   určité náboženské skupině často nevybíravými prostředky.

2 Autor užívá termín vědomí "samodostatečnosti".

3 Věřící a učící jinak než tradiční křesťanství, zpravidla odsouzení církevním

    společenstvím, bludaři.

4 V theologickém myšlení vyvozující všechno z rozumových pravidel.

5 Právnicky chápaný mravní život.

6 Období školské teologie na křesťanském Západě po jeho odklonu od pravoslaví

   (rozkolem r. 1054), je charakteristické příklonem k filosofickým autoritám, zejména

    Aristotelově.

7 Učení svatých církevní otců, zejména od 4. do 8. století v období velkých, tzv.

    všeobecných církevních sněmů, ale tvořivě rozvíjené  i později.

8  Z řeckého on - onthos, jsoucí, jsoucnost: myšlení, které nikdy nespouští ze zřetele

    základní otázky bytí.

9 Spoléhání pouze na schopnosti a výkony lidského rozumu.   

10 Spoléhaní na lidskou zkušenost. 

11 Kromě světa idejí nic reálně neexistuje. 

12 Pragmatismus - filosofie založená na definitivní spolehlivosti věcí a věcných postupů.       

13 Právnický způsob myšlení.

14 Monotheismus - učení o jednom Bohu, abstraktní monotheismus vytváří pojem Boha

     jako myšleného Absolutna bez vnitřních osobních vztahů. 

15 Učením o osobním trojičném Bohu. 

16 Soustředěné na Krista a učení o něm. 

17 Řecky anthropos - člověk, soustředěné na lidství. 

18 Učení, že Duch Svatý vychází nejenom z Otce, ale FILIOQUE (I ZE SYNA), kterým

       bylo doplněno znění Symbolu víry nicejsko - cařihradského, jež bylo zakázáno

       jakkoliv měnit, což se stalo předmětem věroučných sporů mezi Východem a

       Západem a stanovisko západní theologie, zakotvené do Symbolu přivedlo nakonec

       kromě  jiného k schismatu v r. 1054. 

 19 Podřízené - subordinační postavení Ducha Svatého vůči Otci a Synu ve Svaté Trojici.      

 20 Imanentní (opak transcendentního - přesahujícího lidské bytí) je něco, co je lidskému

      bytí a poznání přístupné. 

 21 Řecky PNEUMA - Duch, zakotvené v přítomnosti Svatého Ducha.

22 Zesvětštění, přizpůsobování se časnosti, podlehnutí dočasnosti. 

23 Nezávisle. 

24 Doslova blahodatnou (blahodať = milost) jednotou lásky a svobody. 

    

25 Ruské slovo „sobornosť" má v sobě pojem shromáždění, např. „sobor" znamená naše

     sněm - tedy: církevní sněm, ale i sborový, katedrální chrám, v němž společně slouží

     duchovenstvo vedené biskupem spolu s lidem. Pojem konciliarity se i v západním

     církevním světě dnes opět aktualizuje a nabývá na významu jako vyšší autorita.     

26 právní měřítka, podle nichž může být posuzován a zařazen do řady s ostatními

     sněmy. 

27 Z řeckého kosmos - celý svět, vesmír, celé stvoření.

28 Světotvorný.

29 Tomáš Akvinský (asi 1225-1274) západní filosof a scholastický theolog, ovlivněný

     Aristotelem.

30 Kalvinismus - podle Jana Kalvína (Calvin), švýcarského reformátora (1509-1564).      

31 Blažený Augustin (Aurelius Augustinus), biskup hipponský v Africe v letech 395-430,

     nejvlivnější církevní učitel na křesťanském Západě. 

32 Kliment Alexandrijský žil v letech 150-215, přední učitel alexandrijské katechetické

     školy. 

33 Jeden z nejvýraznějších východních theologů v letech 580-662. 

34 Eschatologie - část dogmatické nauky církve pojednávající o posledních věcech

     člověka a světa. 

35 Apokalypsa - zjevení, v biblickém novozákonním písemnictví Zjevení sv. Jana

     Bohoslovce, poslední prorocká kniha Bible, zde míněno soustředění na poslední věci

     světa, provázené zkouškami a otřesy.