Bůh je Duch a má duše nezahyne!

(Víra pravoslavného  křesťana)

 

I. O  Bohu

 

Jak věříme v Boha my,  pravoslavní  křesťané?

Věříme v Něj  především jako  v Tvůrce a Stvořitele celého světa, viditelného  i neviditelného, tj. hmotného i  nehmotného.

Věříme, že stvořený svět není  věčný, ale byla doba - před jakkoli dávnými věky - kdy  svět neexistoval.  Zamyslíme-li se nad podstatou hmotného světa,  zjistíme, že věčným ani být  nemůže. Svůj počátek musel  "obdržet" od nehmotné příčiny.

Existuje však na světě vůbec  něco nehmotného?  Není vše, co je v nás a kolem nás, pouze hmotné?

Jistěže ne! Nehmotný svět známe  daleko lépe než svět hmotný, neboť s ním máme bezprostřední  a osobní zkušenost.  Nehmotný neboli duchovní svět se projevuje  v našem rozumu, v našich citech a  vůli. Na rozdíl od hmotného  světa, který je vystaven rozkladu a změně, svět  nehmotný  rozkladu nepodléhá a k jeho změně dochází jen tehdy, když  je spojen  s tělem. Duchovní svět tedy může existovat věčně.

Věříme rovněž, že náš duch je  nesmrtelný, to znamená, že jeho existence nikdy neskončí.  Nicméně ani našeho  ducha nelze nazvat věčným, protože byla  doba, kdy neexistoval. Ke svému bytí byl  "pozván" JINÝM DUCHEM,  onou stvořitelskou, duchovní, nehmotnou Osobou, kterou  byl stvořen  i svět hmotný - Bohem.

Věříme,  že Bůh je dokonalý, tj.  dokonale moudrý, dokonale milující,  absolutně milosrdný, spravedlivý a  všemohoucí.

Boží všemohoucnost ale  neznamená,  že Bůh může učinit cokoli. Bůh se nemůže dopustit zla, hříchu  ani  čehokoli nerozumného. Avšak jen proto, že jako moudrý  a dobrotivý nikdy nechce učinit něco takového. Naopak  vše, co chce, Bůh učinit může: nic  vnějšího Jej nemůže  omezit.

Bůh stvořil  svět, aby mělo co  možná nejvíce bytostí radost ze svého  bytí, stejnou radost, kterou On sám  pociťuje stále a v plné  míře.

Bůh stvořil  vše dobré,  nestvořil nic zlého. Zlo vzniklo tím, že některé  Bohem stvořené oduševnělé  bytosti - andělé a lidé - zneužily  své svobody volby, vybraly si zlo a odvrhly  Boha i Jeho dobro.

Významný ruský filosof Vladimír  Solovjov  ve svých Třech rozhovorech nicméně namítá, že zlo  není jen  odmítáním dobra, ale že jde o aktivní zlou sílu.  To je naprosto správné. Abychom  pochopili tento zdánlivý rozpor,  musíme připomenout, že zlo jako takové nepatří  ke stvoření  a nemá v sobě podstatu bytí, neboť Bůh nestvořil zlo. Zlo  je sice  samo o sobě pouze odmítáním dobra, jeho nositelem  je však Bohem stvořená mocná  bytost, která byla původně  dobrá, ale ze své svobodné vůle odvrhla  předobrotivého Boha,  a stala se tak původcem zla. Tato prvotina stvoření,  stvořená  podle obrazu a podoby Boží (stejně jako později člověk), obdržela  při  svém stvoření od Boha maximální možnou sílu ke konání  dobra. 

Co Bůh jednou  daroval, již  nikdy neodnímá. Když si tedy ďábel svobodně  vybral odmítnutí Boha a Božího  dobra, začal používat svou  veškerou moc k tomu, aby odtrhl od Boha i všechny  ostatní  bytosti, nejprve anděly a poté i lidi.

Proč to Bůh  dopouští?

Nevíme. Ale věříme a vyznáváme,  že se na  konci věků silou Boží lásky vše obrátí v dobré.

To však neznamená, že není  třeba  se zlem bojovat.

Právě  naopak, sám Pán vede se  zlem neustálý boj a vyzývá k tomu  i nás. Pán chce, abychom milovali dobro a  nenáviděli zlo,  abychom pochopili, že jakýkoli útok na Boží vlastnosti - na  lásku, milosrdenství, na pravdu či svobodu - nevyhnutelně  vyvolává útok i na  samotného Boha. Tato vzpoura proti Bohu  (bohoborectví) se dnes tak mocně  rozšířila právě proto,  že lidé odmítli dobro a zatoužili po zlu.

My, pravoslavní křesťané, se  však budeme modlit  k našemu milostivému Bohu, aby svou svatou pravdu zjevil i  těm,  kteří od Něj odpadli a kteří Jej nehledají, aby i oni k poznání  pravdy  dospěli.

 

 

II. Bůh je  duch

 

"Bůh není," tvrdí ateisté,  "protože  Ho nikdo nikdy neviděl." Jak nerozumná jsou však srdce těch,  kteří se  nechají zneklidnit takovýmto výrokem, takovýmto  "důkazem" neexistence  Boha!

Vždyť je tomu téměř dva tisíce  let, kdy prohlásil  nikoli ateista, nikoli neznaboh, ale vybraný hlasatel víry,  svatý  apoštol Jan Bohoslovec (Evangelista): "Boha nikdo nikdy neviděl."  Tato  slova nebyla vyřčena proto, aby vyvracela, nýbrž utvrdila  naši víru  v Boha.

Před  necelými osmdesáti lety,  v době, kdy se v sovětském Rusku  ještě mohlo diskutovat o víře, odpověděl na  tento argument  o neexistenci Boha arcibiskup a pozdější mučedník Tichon.  Odpověděl  otázkou: "A co náš rozum - ten snad vidíme? Znamená to snad,  že rozum  nemáme?" Tato  otázka není jen duchaplným  žertem: objasňuje samotnou podstatu  věci.

Co je vlastně  náš rozum? Vedle  citů a vůle je to jeden z rozměrů či projevů  našeho ducha. Můžeme snad  pochybovat o tom,  že máme rozum, city a vůli? Jistěže ne.  O tom, že mám rozum, city a vůli, vím  daleko lépe než o  tom, že mám tělo a že existuje svět kolem mě. Je tomu tak  proto, že o existenci vnějšího světa i o existenci vlastního  těla vím pouze  "zvenčí", zatímco existenci svého rozumu,  citů a vůle poznávám "zevnitř", svým  bezprostředním a  nepochybným poznáním. Ne náhodou tvrdí známá filosofická  poučka: "Myslím, tedy jsem."

Jestliže rozum, city a vůle  nepochybně existují, proč  pro nás zůstávají neviditelnými? Protože jsou -  jakožto  projevy lidského ducha - duchovní, tedy nehmotné. A jednou ze  základních  vlastností duchovního světa je jeho neviditelnost;  nelze jej vnímat vnějšími  smysly ani změřit. Proto tedy Boha  nevidíme.

Bůh je Duch. To řekl sám náš  Pán  Ježíš Kristus, když rozmlouval u Jákobovy studny se samaritánskou  ženou;  učil ji tehdy, že klanět se a sloužit Bohu může  člověk nejen na hoře Gerazim či  v Jeruzalémě, ale na jakémkoli  místě, pokud tak činí "v duchu a  pravdě".

Bůh je Duch. Co to však  znamená? Znamená to, že Ho nemůžeme  spatřit  tělesnýma očima ani Ho slyšet tělesnýma ušima. Jak Jej tedy  můžeme  poznávat? Svět  kolem nás poznáváme  prostřednictvím vnějších smyslů.  Pomocí tělesných smyslů poznáváme dokonce i  duši druhého  člověka: chce-li člověk poznat myšlenky druhého člověka,  je třeba,  aby druhý své myšlenky vyjádřil svým tělesným  jazykem a prostřednictvím  materiálních zvukových vln je přenesl  do našich sluchových orgánů.

Jen sebe sama člověk nepoznává  vnějšími smysly,  nýbrž bezprostředním vnitřním procesem. Svá vnitřní hnutí  nepozoruji zrakem. To, co se děje v mé duši, nepociťuji ani  sluchem či  hmatem.

A  právě tomuto našemu  vnitřnímu, duševnímu procesu, který  není svázán ani s tělesným zrakem, ani  s tělesným sluchem,  se odhaluje Bůh. Zkušenost osobního setkání s Bohem může  člověk získat - až na řídké výjimky - jedině vnitřním  procesem, pokud naslouchá  onomu Božímu hlasu, který se více  či méně hlasitě ozývá v duši každého  člověka.

Tato osobní zkušenost, při níž  zakoušíme  Boží existenci, je nesmírně cenná. Ten, kdo sám osobně pocítí  Boha ve  své duši, bude silný ve víře. Jenže taková osobní  zkušenost výjimečného člověka  vždycky nestačí. Kromě  vnitřní zkušenosti jednotlivců se proto v naší víře a  v našem  poznání Boha řídíme Jeho zjeveními, které dal vybraným lidem,  v jejichž  duších hovořil jasněji než v duších obyčejných  lidí. A především se řídíme  svrchovaným zjevením, jehož  se tomuto světu dostalo v Synu Božím, který na sebe  přijal  lidskou přirozenost a který s lidmi mluvil tváří v tvář,  obraceje se i  k jejich tělesnému sluchu a zraku.

Boha tedy poznáváme způsobem  vnitřním  i vnějším. A budeme-li toto poznání v sobě rozvíjet, nebude  nás  zneklidňovat tvrzení o tom, že Bůh není, protože Ho  nevidíme našima tělesnýma  očima.

 

 

III. Zápas o  náboženství

 

V dnešním světě se vede velká,  usilovná a  mnohostranná bitva o náboženství a proti němu. Co je to vlastně  náboženství?

Latinské  slovo religio (náboženství) v původním slova smyslu  znamená svazek či pouto - svazek Boha  s lidmi a lidí s Bohem.

Tento svazek má mnoho vrstev.  Především  jde o svazek víry. Člověk se všemi silami své duše  - rozumem,  citem a vůlí - ujišťuje o Boží existenci, a to  přesto, že svým tělesným zrakem  ani sluchem Boha nevnímá.  Proto se právě ve víře nejzřetelněji projevuje  vítězství  duchovní stránky člověka. Svým duchem, tedy rozumem, citem  a vůlí, je  člověk schopen Boha chápat a navázat k Němu  osobní vztah. A to je základem  skutečného náboženství.

Když člověk uvěří v Boha a  ujistí  se o Jeho bytí všemi třemi složkami svého ducha, začne se  k Němu obracet  v modlitbě. Modlitba je rozhovor s Bohem.  Jde o druhý projev náboženství,  tohoto vztahu mezi člověkem  a Bohem. Avšak - co je modlitba?

Rozhodně to není nějaké  "doprošování se"  něčeho u Boha, jak se domnívají lidé, kteří nevědí, co  je víra.  Prosebná modlitba zaujímá významné místo pouze  u primitivních lidí. Hlavní a  stěžejní náplní skutečné  modlitby je rozmluva milujícího srdce s Milovaným.  Dopisy  zamilovaných, rozhovory upřímných přátel, vzhlížení milujících  dětí  k milovaným rodičům - to jsou příklady z ne-náboženského  života, které se  nejvíce podobají pravé modlitbě. Radost  z Boha, vděčnost za Jeho milosrdenství,  velebení Boha, nadšení  z Jeho nesmírné moudrosti, dobroty a moci, z Boží krásy a  pravdy - tím vším jsou v nejvyšší míře naplněny všechny  naše modlitby, všechny  bohoslužby a obřady, ale i modlitby  těch nejprostších věřících.

Poznání vlastní nepatrnosti,  vlastní hříšnosti  a provinění před Bohem představuje další podstatný prvek  křesťanské modlitby. K tomu pak neoddělitelně patří prosba  za odpuštění hříchů,  za utvrzení a posílení víry, za  to, aby nás Hospodin - navzdory naší hříšnosti -  nezbavoval  Své lásky.

Třetím projevem  vztahu člověka  k Bohu je život podle Boží vůle.  Když člověk uvěří v Boha, ujistí se o  Jeho bytí všemi  složkami svého ducha a upevní své pouto s Ním pomocí modlitby,  začíná pociťovat Boží přítomnost v každém okamžiku  svého života a touží po tom,  aby byl každý tento okamžik  Bohu milým a příjemným. Náboženství pak prostupuje  celý  život člověka, celý ho prosvěcuje a činí jej hodnotným a  smysluplným.

Kdo  je tedy nábožensky založený  člověk? Je to člověk, který  má vztah k Bohu. Představme si milujícího muže,  který si  nikoli zatrpkle, nikoli jako otrok, jenž je k něčemu nucen,  ale zcela  svobodně a radostně uvědomuje, že je ve všem, v každém  okamžiku svého života  spojen s ženou, kterou miluje, a radostně  využívá každé minuty k tomu, aby s ní  rozmlouval, vyprávěl  jí o všem, co se odehrává v jeho duši, aby jí vyznával svou  lásku - a zároveň se snaží neučinit nic, co by ji mohlo  zarmoutit. Podobně se  chová skutečně věřící člověk:  v neustálé radosti prožívá svůj svobodný,  z vlastní  vůle přijatý vztah k Bohu, snaží se být vždy v myšlenkách  s Ním,  vyprávět Mu o všech hnutích své duše, vyznávat  Mu svou lásku - a zároveň dbá na  to, aby nikdy neučinil,  neřekl ani si nemyslil nic, co by mohlo milovaného Boha  zarmoutit,  co by Mu nebylo milé a co by mohlo narušit náš vztah k Němu.

Sv. Basil Veliký, jemuž se  dařilo  tento ideál uskutečňovat, napsal: "Ať ani oko nečiní nic bez  Boha, ať ani  ruka se bez Něj nepozdvihne, ať ani srdce nepomyslí  na nic, co by nebylo Bohu  milé."

Tuto jednotu člověka s Bohem,  naše pouto s Ním,  tj. náboženství, připodobňuje Písmo svaté k manželství  -  k manželství Krista,  Syna Božího, s každou lidskou  duší. A Církev nazývá Pána  "Ženichem našich duší a srdcí".

V tom tedy spočívá náboženství.  Nyní už chápeme, proč se bude každý věřící člověk  za své náboženství, za svůj  osobní vztah k Bohu bít až  do posledního dechu, všemi svými silami, proč se bude  bít  ještě udatněji než ten nejzamilovanější muž, který bojuje  o nejkrásnější  ženu na světě.

 

 

IV. O životě po  smrti

 

Věříme, že pouto  mezi člověkem  a Bohem se po smrti nepřeruší. I za prahem smrti bude duše,  která  Boha milovala a zachovávala Mu věrnost, žít ve veliké  radosti a štěstí,  prožívajíc nepřetržité společenství  s Bohem. Věříme, že ve společenství s Bohem  spočívá  nejvyšší radost a veškeré myslitelné štěstí, jež je člověku  dostupné.

Někteří lidé  tvrdí, že křesťanská víra je víra zištná, že v Boha  věříme a sloužíme Mu pouze  ze strachu ze smrti a hrůzy,  kterou nám smrt může přinést; anebo říkají, že  v Boha  věříme jen ze zištné naděje na odměnu v blaženosti, kterou  nám Bůh po  smrti daruje za to, že jsme Mu sloužili během  svého pozemského  života.

Tak tomu jistě  není.

Všichni křesťanští  učitelé,  kteří se touto otázkou zabývají, hovoří o tom, že sloužit  Bohu ze  strachu z pekla nebo z touhy po rajské odměně není  důstojno pravého křesťana.  Avva (otec) Dorotej, jeden z dávných  a uznávaných učitelů mnišského života,  praví, že sloužit  Bohu ze strachu znamená být otrokem, sloužit Mu za odměnu  znamená  být nádeníkem, a jedině tehdy, když člověk slouží Bohu  kvůli Bohu  samotnému, z lásky k Němu, dosahuje vpravdě  křesťanského a jedině důstojného  postavení - stává se  synem, díětem Božím.

Kdyby bylo  křesťanství založeno na strachu z pekla a na očekávání  rajské odměny, jistě by o  tom Kristus i apoštolé mluvili  daleko více.

Nicméně jak  evangelia, tak apoštolské listy hovoří o této věci jen  velmi málo. O věčných  mukách, připravených pro ďábla  a jeho anděly a také pro hříšníky, kteří neučiní  pokání,  se Pán Ježíš Kristus zmiňuje jen krátce. Zmiňuje se i o věčném  radostném  životě, který čeká na spravedlivé, ale ani tuto  rajskou blaženost podrobně  nepopisuje. Když o ní hovoří  apoštol Pavel, pouze stručně opakuje slova  starozákonního  proroka: "Co oko nevidělo  a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil  Bůh těm, kteří Ho  milují." (1Kor 2, 9)

Co je důvodem této  stručnosti  Pána a Jeho apoštolů, pokud jde o popis života v ráji? Jistě  ne obava  z nařčení, že svým zvěstováním sledují zištné  cíle. Důvodem je to, že naším  lidským jazykem nelze popsat  a naším trojrozměrným vnímáním nelze pochopit  charakter  jiného, netělesného bytí. Z této stručnosti, ba mlčení  Evangelia o  podrobnostech rajského života můžeme vyvodit,  že poslání křesťanství spočívá  v něčem zcela jiném.

Základním příslibem  Pána pro všechny, kdo v Něj věří a kdo Jej milují, jsou  tato Jeho  slova: "vezmu  vás k Sobě, abyste i vy  byli tam, kde jsem Já" (Jan 14,  3). Očekávání takovéto odměny jistě nelze  nazvat nádenictvím.  Je to projev lásky. Jen milující totiž dokáže ocenit, že  může být tam, kde je jeho milovaný. Jestliže tedy křesťan  slouží Bohu proto, aby  s Ním mohl být na věčnosti, pak  není nádeníkem, ale dítkem Božím.

V dějinách lidstva ovšem najdeme  příklady daleko  vyššího stupně služby Bohu. Jde o jedince, kteří se natolik  oddali Bohu a natolik Jej milovali, že byli ochotni zříci se  radostného  přebývání s Ním a vydat sebe samé mukám, spočívajícím  v odloučení od Něho - a to  jen proto, aby splnili Jeho úkol.  Když např. svatý prorok Mojžíš prosil Boha o  odpuštění  hříchů pro svůj národ, zvolal: "Můžeš-li jim ten hřích ještě odpustit?  Ne-li,  vymaž mě ze Své knihy, kterou píšeš." (2M 32, 32) Také  apoštol Pavel  říká: "Přál  bych si sám být proklet a  odloučen od Krista Ježíše za své  bratry, za svůj (Židovský) lid" (Řím 9, 3)  Ano, nezměrně  milující člověk se dokáže zříci i svého největšího životního  štěstí, kterým je pro něj společenství s tím, koho miluje  - jestliže to  milovanému přinese užitek. A to je vrchol sebeobětování  člověka!

Nesmíme však směšovat  sebeobětování  spravedlivého Mojžíše a apoštola Pavla s ochotou  hříšníka obětovat vlastní  spásu, tj. budoucí společenství  s Bohem, výměnou za oddání se hříchu a pokušení.  V prvním  případě vidíme překypující lásku k Bohu a oddanost Jeho  dílu, v případě  druhém jen lhostejnost k Bohu i k vlastní  duši. Stejně tak nelze směšovat oběť  milující matky, která  se dokáže odloučit od svého nade vše milovaného dítěte,  pokud je to nezbytné pro jeho dobro, s trestuhodnou nedbalostí  nemilujících  rodičů vůči nemilovaným dětem.

Křesťan tedy neslouží Pánu ani ze  strachu  z pekla, ani ze zištné touhy zasloužit si nebeskou blaženost.  Slouží Mu  jedině z lásky k Němu a ví, že Pán odplácí  v nekonečné míře za lásku láskou a že  neopouští duši,  která mu zůstává věrnou, ani ve stavu nejhlubší bídy, ale  vždy  ji přitáhne k Sobě - aby se naplnilo Jeho slovo: "abyste i vy byli tam, kde  jsem  Já".

Špatná  je nevěsta, která se vdává  nikoli z lásky k ženichu, ale  protože doufá, že u něj nalezne bohatství a  potěšení.  Pokud však dychtí po svém ženichu z lásky a zároveň ví  o jeho  bohatství a blahosklonnosti, takže si je jista svým  budoucím štěstím - pak je to  jen přirozené a dobré. Právě  takový má být podle učení Církve vztah pravého  křesťana  k Bohu.

Přesto si nemysleme,  že Kristova slova  o věčné blaženosti a věčných mukách  jsou v křesťanství brána na lehkou lehkou váhu.  Jako každé slovo  Pána mají i tato slova veliký význam, a to především na  okraji  Církve - zde může strach z věčných muk zadržet  ruku člověka, chystajícího se  učinit nepravost, zde může  touha po věčné blaženosti probudit duši, jež usnula  duchovním  spánkem, nebo pobídnout lenivého křesťana, aby začal uskutečňovat  svůj  životní úkol.

Pravoslavná  Církev vychovává lidské  duše k tomu, aby jejich cílem nebylo  jen spasení od muk či dosažení blaženosti,  ale především  získání lásky Boží. Aby křesťanská duše směřovala k Bohu  bez  postranních úmyslů, jen a pouze kvůli Němu samotnému  a aby si byla vědoma, že  tam, kde je On, je i rajská blaženost,  neboť tam je i plnost lásky.

 

 

V. Naše duše zná  Boha

 

Lidská duše zná Boha. I kdyby se vlny  bezbožných lží  vzdouvaly sebevýš, i kdyby se člověk sebehůře posmíval a  rouhal  Božímu jménu - nic naplat, vědomí Boha, byť naprosto  nerozvinuté, zůstane  nesmazatelně zapsáno v duši člověka.  Vždyť s tímto vědomím byla duše stvořena, a  byla stvořena  právě proto, aby je v sobě rozvíjela.

Bůh je plnost dobra. On sám je dobrý a  také vše, co  tvoří, je v nejvyšší míře dobré. Proto můžeme říci, že pokud lidská  duše tíhne k dobru,  tíhne také k Bohu. Dobro není  výsadou žádné politické  strany, společenské vrstvy, rasy  či národa, žádné skupiny lidí či jednotlivce.  Dobro je  všechno to, co patří Bohu. Jeden z významných ruských biskupů,  zesnulý  metropolita Antonij Kyjevský učil, že veškeré dobro,  ať je uskutečňováno kdekoli  a kýmkoli, nezměnitelně přísluší  Bohu. Lidská duše to cítí.  Člověk proto  tíhne ke každému dobru, kdekoli se projeví.

Jestliže je člověk k druhým i  k sobě  upřímný, jestliže si nic nenalhává - ať už ze  strachu, pro zisk, či z jakýchkoli  jiných důvodů - pak velmi  zřetelně cítí rozdíl mezi dobrem a zlem.

Člověk miluje dobro. Patří k člověku,  že k dobru  tíhne, těší se z něho, že je miluje a brání, a to často  bez ohledu na  vlastní prospěch.

I ten nejobyčejnější člověk projevuje  souhlas, když  vidí, že druhý přispěchal na pomoc někomu, kdo je v nouzi.  Raduje  se, když slyší, že někde na světě zvítězila spravedlnost.  Dokáže se sklonit před  hrdinským činem.

Pokud se ovšem člověk vydá na cestu  zkázy své duše,  záhy se u něj objeví příznaky pádu: nejprve zrazuje dobro  ze  zištných úmyslů a posléze se u něj projeví ďábelská  vlastnost -  radost ze  zla.

S naprostým  pohrdáním dobrem a  s nenávistí k dobru jako takovému se  však - díky Bohu - nesetkáváme u lidí tak  často. Je to příznak  jen nemnoha jedinců, kteří zašli příliš daleko ve strašném  procesu démonizace, v procesu proměny lidí v démony.

Zdravá lidská duše zná a miluje dobro.  I  kdyby se nepřátelé naší víry sebevíc snažili vysvětlovat  dobro jako něco  jiného, než čím ve skutečnosti je, prohlašovat  za dobro příslušnost k určité  společenské vrstvě, politickému  systému, straně či lidské rase - nebylo by to  nic platné:  většina lidí s tím nebude nikdy souhlasit, nikdy neztratí  schopnost  rozpoznat dobro a usilovat o ně.

Miluje-li člověk dobro, miluje Boha,  neboť Bůh je plnost  Dobra.

Ale Bůh je i plnost  Pravdy, plnost  Moudrosti a plnost Krásy. K tomu všemu tíhne  každá lidská duše, která ještě  nepodlehla naprosté zkáze.

Jednou z největších radostí lidského  života  je vidět, jak dobro a pravda vítězí a zlo je poraženo, setkat  se s  projevy opravdové moudrosti a povznášet se krásou. V takové  chvíli člověk  zapomíná na svůj prospěch, a dokonce i ti  nejziskuchtivější lidé jsou schopni  obětovat část svého  bohatství, aby si dopřáli krásné věci nebo aby podpořili  činy, které pokládají za spravedlivé.

Co vlastně v člověku vzbuzuje tuto  vzácnou schopnost  třeba jen na chvíli odložit své vlastní kalkulace a nezištně  se kochat vítězstvím pravdy, dobra a krásy?

Pramenem této schopnosti lidského  nitra  je jeho - tu vědomá, tu nevědomá - náklonnost k Pánu Bohu,  který stvořil  člověka proto, aby poznával Boha a vše, co  Bohu patří, aby se z Něho mohl těšit,  radovat a oslavovat  Jej.

Dokonce i tehdy, když  zlé síly  odtrhnou člověka od jeho Stvořitele, takže zapomene  na samotné Boží jméno, i  tehdy se ještě dlouhou dobu v jeho  duši ozývají nadpozemské motivy lásky  k dobru, pravdě,  moudrosti a lásce. Ještě dlouho zůstává v člověku uchráněna  posvátná schopnost lásky k Božím věcem. Lidská duše se  tak snadno nezkazí, pokud  nezačne sama pracovat na své zkáze.

 

 

VI. Proč se vedou  spory  o víru?

 

Proč jsou vědecké  pravdy tak nesporné  a jasné, zatímco pravdy náboženské vzbuzují  takové množství sporů?

Na tuto  otázku odpověděl před třemi  sty lety francouzský vědec  a filosof Blaise Pascal. Tehdy řekl: "Kdyby se  geometrické poučky  dotýkaly lidských tužeb a vášní stejně jako pravdy víry,  pak  by geometrie vyvolávala stejné množství námitek jako  náboženství."

Vědecké  poznatky obvykle zůstávají  čímsi vnějším. Jestliže se  naučíš poučku o přeponě a odvěsnách, uloží se ti  v paměti,  ale nijak neovlivní tvůj život.

Jestliže však uvěříš, že existuje Bůh  a že odmění  vše, co ve svém životě vykonáš, pak jsi povinen změnit celý  svůj  život, podřídit svou vůli, své vášně i svá nejtajnější  přání Božímu zákonu.  Jenže člověk se nerad zříká svých  tužeb. A tak začíná zištně přemýšlet, co a jak  by v nezměnitelném  Božím zákoně pozměnil, aby se stal slučitelnějším s jeho  vlastními touhami.

Lidé mají  mnoho tužeb, které jsou  neslučitelné s Božím zákonem.  V těchto tužbách se lidé velmi různí, a snaží se  proto  různými způsoby změnit Boží zákon. Vedle nich však vždycky  existují i jiní  lidé, kteří zůstávají věrni Božímu  zákonu a kteří jej stavějí nad vlastní přání  a sklony.

Zde je důvod, proč vzniká  v náboženství  různost názorů, spory a rozkoly.

Když pak proti víře vystupují jedinci,  kteří se ve  své bezuzdnosti řídí pouze vlastními tužbami, nezavrhují  pak jenom  jednotlivé, zdánlivě nepříjemné stránky Božího  zákona, ale Boží zákon jako  celek.

Tak vzniká bezvěrectví,  ateismus.

Kdyby byl Boží zákon chráněn pouze  lidskými silami,  lidé by jej už dávno překroutili, vytlačili ze své paměti  a  raději se oddali svým vášním.

Boží zákon však chrání Boží ruka, a  mezi lidmi  se vždy najdou hrdinové ducha, kteří neváhají podstoupit duševní  i  tělesné utrpení, ba i smrt, jen aby uchránili pravdy víry  a věčný Boží  zákon.

S  takovými duchovními hrdiny jsme se  mohli setkat i ve 20. století,  které přineslo nesmírně kruté pronásledování víry  v Boha  na mnoha místech světa.

Je  známo, že i světská věda má své  mučedníky za pravdu,  kteří byli podrobeni těžkým životním zkouškám a leckdy  i  smrti. I jejich hrdinství si samozřejmě vážíme.

Avšak utrpení těchto lidí často  zůstává pouze jejich osobním hrdinstvím: v životě většiny  lidí se přece mnoho  nezmění, když si začnou představovat,  že Země obíhá kolem Slunce a nikoli  naopak. Naproti tomu přijetím  víry - ať už v Krista, Buddhu či Mohameda,  uznáváním  či odmítáním církevních svátostí (tajin), a ještě více  uznáváním či  odmítáním základních pravd víry, tj. Boží  existence, nesmrtelnosti duše a  posmrtného života - tím vším  se od základů mění lidský život.

Proto tedy existuje tolik pochybností,  tolik rozporů  v náboženských otázkách.

Věčné  pravdy víry však stále září ve  světě: je to světlo tiché,  nezemské, nadlidské, nadpozemské. A pokud je lidská  duše  upřímně hledá, pokud je tak jako evangelní kupec připravena  zříci se všeho,  aby dosáhla drahocenných perel pravdy - jistě  je vždy a znovu nalezne.

 

 

VII. "Pane, smiluj  se" (Hospodi, pomiluj)

 

 Všechny bohoslužby pravoslavné Církve  jsou proniknuty úpěnlivou modlitbou: "Kyrie eleison - Hospodi,  pomiluj - Pane,  smiluj se!"

Je  to nejstarší lidská modlitba.  Církevní tradice říká, že  poté, co naši prarodiče Adam a Eva zhřešili a byli  vyhnáni  z ráje, usedli "před rájem" a volali právě tuto kajícnou  modlitbu:  "Smiluj se!" "Milostivý, smiluj se nade mnou padlým!"  Vykročili tak na  požehnanou cestu pokání, umožňující,  aby byl lidský rod spasen Kristem.

V nejposvátnějších starozákonních  textech - v žalmech  a proroctvích - se neustále opakuje slovo "smiluj se":  "Smiluj  se nade mnou, ó Bože, podle velikého milosrdenství svého" (50./51.  žalm). "Tak tedy proste Boha o shovívavost, aby se nad námi  smiloval," říká  prorok Malachiáš (Mal 1, 9).

První modlitba, která byla vyslovena  v prvním  na zemi zbudovaném chrámu pravého Boha, zněla: "Pane Bože,  vyslyš nás a  smiluj se!" (1.Král 8, 50).

Je to první modlitba, kterou se učí  pravoslavné dítě,  a zároveň poslední modlitba, kterou před smrtí opakuje  slábnoucí  vědomí umírajícího.

Ve dnech  spokojenosti, v močálu našeho  každodenního života, vyslovujeme  modlitbu "Pane, smiluj se" velmi často  lhostejně, jako všední,  do omrzení se opakující refrén. Jinak je tomu ve  chvílích,  kdy naší duší otřásá nebezpečí, bolest či palčivé vědomí  hlubiny  našeho hříchu - v takových chvílích se tato krátké  modlitební zvolání rázem  naplní nejhlubším smyslem a silou.  A podobně jako k smrti odsouzený člověk,  který hledá v očích  svého soudce poslední naději na smilování, podobně jako  těžce  nemocný, prosící lékaře, který ho může zachránit - začíná  i lidská duše  volat ke všemohoucímu Bohu: "Pane, smiluj se!"

Lidé vytvořili již mnoho hlubokých  a  výmluvných modliteb. Když ovšem člověk pohlédne do očí  smrti nebo když jeho duši  spaluje nesnesitelný oheň hanby,  tehdy v sobě nemůže najít sílu, aby opakoval  poklidná slova  modliteb, ale namísto toho všeho zvolá: "Pane, smiluj se".  V těchto  dvou krátkých slovech se mu odkrývá hlubinný základ všech  modlitebních  proseb.

A když  se navzdory vší beznaději  ukáže, že tato prosba byla vyslyšena,  když Milující Ruka odvrátí zdánlivě  nevyhnutelné smrtelné  nebezpečí nebo vyvede duši z bezvýchodné slepé uličky,  tehdy  si zachráněná duše navždy zamiluje tuto nejkratší ze všech  modliteb:  "Pane, smiluj se" a začne se k ní vracet, již klidně  a s jasnou myslí, ve  světlých i temných, bolestných i radostných  hodinách svého života.

Proto jsou  tedy všechny pravoslavné  bohoslužby prodchnuty refrénem "Pane,  smiluj se". Metropolita Antonij učí, že  Pravoslaví je především  náboženství pokání; podle jeho slov představuje svatyni  pro  celé lidstvo a vše, co je na tomto světě vpravdě dobré, hodnotné  a  spravedlivé - ať by se to nacházelo kdekoli - je ve své  podstatě součástí  pravoslavné Církve. Je-li tomu tak, musí  být právě zde, v pravoslavném chrámu,  v pravoslavné modlitbě,  v nesčíslných modlitebních prosbách, přítomna základní  modlitba celého lidstva: "Pane, smiluj  se" - ať už jako nářek  lidské duše na  pokraji záhuby, či jako tiché a radostné  díkůvzdání.

Jednotliví  lidé, národy i celé lidstvo  stáli už mnohokrát na pokraji  zkázy, a mnohokrát byli zachráněni milující Boží  Rukou.  Proč tolik lidí alespoň jednou nezvolá: "Pane, smiluj se"? Proč  člověk  stále váhá s těmito osvědčenými spasitelnými  slovy... právě dnes, kdy se zkáza  přiblížila lidstvu na  dosah, kdy nabyla již zcela zřetelné podoby a hledí nám  přímo  do tváře?

Můžeme s jistotou  předpokládat, že se  tato první modlitba lidského rodu, vyslovená  Adamem a Evou v hořké chvíli jejich  vyhnání z ráje, stane  i poslední modlitbou, kterou vyřknou lidská ústa. Stane se  tak  ve chvíli, kdy bude v ohni a bouři, za zvuku archandělské polnice,  završena  historie lidstva a ve strachu z posledních okamžiků  člověku nezbudou síly ani  čas na jiné modlitby - kromě této  nejkratší a propastně hluboké: "Pane, smiluj  se, zachraň  nás a smiluj se!"